Magická Hora vzešla ze spolupráce Australian Chamber Orchestra s režisérkou Jennifer Peedomovou, která už z velehor pořídila filmy Zázrak na Everestu i Šerpa. Zásluhy si připsali též kameraman Renan Ozturk zaměřený na natáčení extrémních sportů, vypravěč Willem Dafoe, jehož hlas podle tvůrců „zní jako violoncello“, a helikoptéry pro úchvatné letecké záběry.
Jediným, kdo se s výsledným zážitkem míjí, je autor komentáře Robert Macfarlane. Oč vznosnější slova totiž používá, o to fádnější je obsah – nikoli však hercův projev; Dafoe téměř šeptá, jako by také v bázni a pokoře nejraději jen tiše žasl.
Fotogalerie |
Začíná se v černobílém příšeří: orchestr ladí, Dafoe si nasazuje sluchátka – a pak se uprostřed nekonečné kolmé skály nad propastí objeví drobná červená tečka. Člověk. Nadšenec, nebo šílenec; dle libosti.
Zato jednoznačně platí, že Hora patří k filmům předurčeným pro velké plátno. Vyloženě potřebuje prostor, který umocňuje jak přírodní majestát, tak lidský pocit absolutní samoty. Sněhobílé převisy vrcholů na slunci oslepují, v mračnech se ztrácejí a pomalá procházka po střeše světa připomíná objevitelskou pouť fantaskní krajinou z docela jiné galaxie.
Pár motivů si Hora vypůjčuje z obvyklé cestopisné rutiny: trochu domorodé mystiky s modlitebními mlýnky, trochu vděčných zvířátek, trochu ekologie se zásahy do přírody pod komerčním praporem masového objevování ledovců. Nicméně používá je v únosné míře a navíc k turistickému rozmachu přidává vskutku unikátní archivy.
Trojrole helikoptér
Retro z dob, kdy stezkami stoupaly dámy v dlouhých sukních a pánové tvořili výpravy jako z verneovek, dojde přirozeně k současnosti – a ukáže se, že se vlastně tolik nezměnilo; ani nejmodernější výstroj nezmůže proti hoře nic.
HoraAustrálie, 2017, 74 min Režie: Jennifer Peedomová Scénář: Jennifer Peedomová Kamera: Renan Ozturk Hrají: Willem Dafoe (vyp.) Hodnocení: 70 % |
Jak dokument přitvrzuje, posouvá se na půdorys thrilleru. Stan visící ve volném prostoru nad srázem se zmítá ve vichru, ze svahu se řítí mohutné laviny. Padají kameny, padají lidé na lanech, jejichž prsty jsou rozedřené až do krve. Z pokořitelů se stávají během zlomku vteřiny pokoření – a což teprve když přijdou ke slovu adrenalinové sporty.
V neskutečné podívané hrají helikoptéry zajímavou trojroli. Na jedné straně umožňují snímat čistou krásu, na straně druhé slouží záchranářům – a současně pro pouhou kratochvíli vynášejí na srázy fanfarony divokých jízd či letů. Tady snímek hraničí s reklamou.
Naštěstí se ve finále vracejí k přirozené podstatě závrati, která trvá. K okamžikům, kdy hory pod hvězdami odpočítávají čas věčnosti, k obrazům soptících kráterů s potoky žhavé lávy, jež vyhlížejí jako digitální triky – ale nejsou. Za sedmdesát minut Hora vystřídá všechny druhy emocí, aniž na ně naléhá.
