Z pověsti o kouzelníkovi, který žil na dvoře krále Václava IV., si vzala pohádka pouze jeho jméno, čarování mu usnadnila pomocí pekelného daru a původ nalezence z obilí mu přiřkla podle zkazky o králi Ječmínkovi. Což je zcela legitimní postup k vybudování půdorysu, do něhož se zasadí klasické figurky.
Tedy bylinkářka, král, zlý rádce a pochopitelně čerti, kvůli jejichž glosování pozemského dění - „To by se v pekle stát nemohlo“ - se průběžný vypravěčský komentář stal zbytečným.
Pavel Liška měl bohatší škálu výrazu než Tatiana Vilhelmová, připomínající čertíka z Princezny ze mlejna, nicméně coby pekelné duo spolu ladili včetně hezkých jazykových hříček jako Nemel popel!
Příjemnou změnu přinesla hrdinova vojenská služba, tolik pohledných mladíků se sklonem k rebelské recesi se vždycky publiku zavděčí, a Žitovy zásahy proti zpupné moci si našly pár zábavných situací, od zmanipulovaných dětí až po princeznu na hnojišti.
S kouzlem odhalujícím více či méně komunální nepravosti se zápletka poněkud zauzlila, Žito tu působil spíše jako zaměstnanec České obchodní inspekce při výkonu služby v tržnici. Také přibylo odkladů prodlužujících zřejmě stanovený čas: Povíme si to večer, uděláme to ráno.
Na druhou stranu finále zase hodně napravilo: jednak Liškovým dojemným udavačstvím, jednak Bolkem Polívkou, který na omezeném hereckém prostoru vybudoval jednoho z nejosobitějších Luciferů naší pohádkové historie.
Ovšem hlavní zádrhel Kouzelníka symbolizovala průpovídka „jen aby nezačala zpívat“. Kdykoli přišlo hudebně taneční číslo, svou melodikou i texty rozbilo původní poetiku a do filmových klipů vneslo podobu jevištních muzikálů. Výlevy „více lhát, mít zlo rád, jak správně žít“ by nadělaly spoušť v každé pohádce.
