Na každý pád se nekoná bezvýhradně uctivá ilustrace encyklopedického hesla Václav Havel, aniž by snímek, který jde do kin 23. července, přitom lovil jen ve vodách laciné senzace v čele se záletnými pletkami.
Na Havlových zásluhách totiž nikterak neubírá pojetí jeho osobnosti coby tak trochu váhavého střelce, člověka, který nemá rád konflikty, dlouho se drží role pouhého pozorovatele ve stylu „já nic, já jen spisovatel“, jenž se k činům zprvu odhodlává spíše ve vleku žen Pavla Landovského.
Ač stojí v pozadí, hlavní postavou je vlastně Olga Havlová, dospělejší, věcná a hořce vědoucí, podváděná, avšak nezastupitelná, k níž se Havel vždy znovu vrací a v nejistotě obrací. Hereckým králem filmu, při vší úctě k představitelům manželů Havlových, je pak Martin Hofmann coby živelný „Lanďák“.
Trochu rozpaků mohou vzbudit občasné prvky divadelní stylizace, které proměnu bohéma 60. let v zodpovědného muže provázejí, ozvláštňují a někdy poněkud násilně zcizují, ale naštěstí z nich netrčí povýšenecké „umění pro umění“.
Podstatnější je, že Václav Havel ve filmu chybuje, pochybuje a dokonce budí vlídný smích, třeba v kouzelné scéně, kdy mu estébáci zařídí v plné restauraci volný stůl pro „moderní“ řešení milostného trojúhelníku, načež přihlížejí jeho trapnému debaklu.
Někdo může ve filmu Havel spatřovat až svatokrádež, ale výsledný portrét je určitě zajímavější než mramorová pieta, která hrozila. Naopak mohl být ještě poutavější, kdyby se tvůrci ještě více odtrhli od faktů - jako by se ve finále přece jen lekli, přibrzdili a vzdali legendě povinný hold.
