K účasti ji vedla "touha po neopakovatelném prožitku" - což se splnilo jí i sedmnáctičlennému publiku, které se sešlo u ní doma.
Byt dva plus jedna v Praze 6 přišel před akcí okouknout režisér a autor textu Tobias Rausch. "Herci prostor dopředu neznají, ale musí v něm hrát, jako kdyby to byl jejich domov," vysvětluje. "Mají ode mě detailní popis, vědí, kde ve skříňce najdou skleničky a kam vedou všechny dveře. Předem si ujasňujeme, kdo se kde bude pohybovat."
Malý byt Marcely Magdové představoval oříšek, aktéři se mimo jiné museli popasovat s uzoučkou chodbičkou do kuchyně, navíc plynule přecházející v předsíň.
Kuráž divadelníkům ze souboru lunatiks produktion dodal otevřený přístup hostitelky. "Ptali se, kam až můžou zajít. Povolila jsem všechno," upřesňuje.
Přestože valná část večera probíhá improvizovaně, kus má dějovou kostru. Hlavní hrdinka pracuje v agentuře, která bojuje proti ztrátě pocitu útulnosti v domovech.
Shodou okolností se v jejím vlastním bytě objeví neznámý muž. Zpočátku se jen nemůže dostat ven, posléze bydliště přijme za své a u nové paní domácí zůstane. Dvojice se zprvu nepotkává, publikum však má úplný přehled o překvapivě rozehrané partii zvláštního páru a přihlíží jeho chování v různých místnostech.
Jednou z mála zvenčí dodaných rekvizit byly šachy - oba účinkující totiž připomínali pohybující se figurky, které díky tlumočení do sluchátek občas zapojily do akce i diváky. Většinu propriet poskytla Marcela Magdová, která tak představení prožívala jinak než ostatní.
"Když vám někdo nabourá soukromí, používá vaše knihy, fotografie, postel, dokonce i spodní prádlo, získává to absolutně jiný rozměr," říká. Nové poznatky o tom, jak lidé vnímají intimitu prostředí v různých zemích, získávají i divadelníci. "V jižním Německu či Švýcarsku nikomu nevadí, když vtrhnete dovnitř a prohlížíte si jeho předměty. Zato na severu Německa jsou lidé rezervovanější a stále kontrolují, co děláte," dodal Rausch.
