"V loutkovém divadle není nic nemožné. Vyjádříte radost, smutek, lítost, stud, můžete zápasit, tančit, létat, řídit loď," říká scenáristka a ředitelka souboru Wu Šan-šan. To z divadla s loutkami se podle ní mnozí Tchajwanci učili, co je dobro a zlo. Podobné příběhy přebíraly úlohu pohádek evropské kultury.
Tradici založili na přelomu 18. a 19. století přistěhovalci z pevninské Číny, od té doby se však mnohé změnilo. Zvukový doprovod, který od počátku k divadlu patřil, už dávno netvoří jen hudba typu nankuan – v představeních dnes najdete melodie pekingské či tchajwanské opery, japonskou popovou hudbu i evropské vlivy.
Podobně se modernizoval i jazyk, scéna a provedení loutek. Původně se hrálo na úzkých, zdobených dřevěných věžích, s rozvojem světelného divadla (těla loutek jsou zespodu opatřena "zlatým" světlem) v polovině minulého století se loutky zvětšily, kostýmy zjednodušily a scéna rozšířila. Televizní pořady ze 70. let pak pracovaly s téměř metrovými loutkami, pohybujícími se v trojrozměrných kulisách.
Jak u loutek zahrát emoceVyvolat u loutek s dřevěnými tvářemi zdání emoce je obtížné. Legenda souboru, osmasedmdesátiletý Čchen Si-chuang, to však umí. Nejslavnější tchajwanský loutkoherec se divadlu věnuje od třinácti let. Pokračuje tak ve stopách otce, o jehož životě natočil roku 1993 režisér Chou Siao-sien film Loutkoherec. "K tomuto umění jsou nejdůležitější tři vlastnosti: talent, vůle a cit," řekl MF DNES Čchen Si-chuang, který zpaměti umí na stovku her. Asijské a evropské loutkoherectví srovnává lakonicky: "Tchajwanci hrají celým tělem, nikoli jen zápěstími a lokty." |
Divadelní sdružení, které vzniklo před osmi lety, se snaží různé vlivy, inspirace a formy spojovat. V jeho repertoáru najdete současné hry jako La Boite (Krabice), která vznikla ve francouzské koprodukci, využívá harfy i tahací harmoniky a loutky stejně jako jevištní herce.
Naproti tomu Myší svatba vychází z tchajwanského lidového příběhu o myšce, která se má vdát proti své vůli. Padesátiminutové představení, které Tchajwanci uvedou v Praze, patří k těm tradičnějším. V příběhu o krásné dívce a špatném chlapci se záměrně málo mluví. Diváky čekají akrobatická čísla a prvky bojového umění, lví tanec i stařec kouřící skutečnou dýmku.
