Protože rakouský dramatik sáhl na našeho oblíbeného panovníka, chodily mu v polovině 19. století z Čech nenávistné dopisy. Kontroverzní hra v neděli úplně poprvé zazní v českém překladu. V pražském divadle Komedie ji režíruje Michal Hába.
Jak přistupujete k postavě Přemysla Otakara II.? Snažíte se o nějaké „narovnání“?
Jestli nějaká postava potřebuje „narovnání“, pak je to především Rudolf Habsburský, kterého Grillparzer pro své potřeby vykresluje jako dokonalého panovníka. Otakar v zásadě není vykreslen špatně, spíš jen realisticky - jako zdatný, ale vznětlivý a ješitný vůdce. Tehdejším Čechům to ovšem stačilo, aby hra byla „kontroverzní“. Nicméně dělat z Otakara sympatickou postavu, abychom to těm „Němcům“ vrátili, mi nepřijde jako věc na pořadu dne. Já osobně netrpím sentimentem k jakýmkoli panovníkům, ať už mluví česky nebo německy.
Aleš Bílík, Martin Pechlát a Vojtěch Dvořák v inscenaci Sláva a pád krále Otakara
Může dnes uvedení dvě stě let staré hry způsobit podobnou kontroverzi jako v první polovině devatenáctého století?
Divadlo dnes jistě nemá tak zásadní roli jako tehdy. Dnes hraje mnohem okrajovější roli ve veřejném životě. Způsob, jakým je zobrazena nějaká historická postava, dnes asi nikoho ze židle nezvedne. Možná někoho podráždí, že ke hře nepřistupujeme pietně, že je to moc legrace, nebo moc kabaret - na geniální scéně Adriany Černé je živá kapela hrající hudbu geniálního Jindřicha Čížka - ale samozřejmě by bylo pěkné, kdyby se někdo rozčiloval.
V tématu „moci, vášně a manipulace“ se nabízí prostor pro narážky na současnost - jak moc jste šli tímto směrem?
Nemyslím, že by si divadlo vystačilo s děláním (politických) narážek. Smysluplnější je divadlem nahlížet širší (politickou) skutečnost za horizontem běžných událostí, snažit se o převrácení zažitého vnímání, než si vystačit pouze s narážkami. Pro lepší představu udělám narážku na takového Andreje Babiše - ano, je to amorální narcistní bytost ve střetu zájmů, oligarcha ničící svým byznysem i politickým jednáním budoucnost Česka a svým dílem i celé planety. Ale jestliže by měl mít Andrej Babiš tu čest, že bych na něj dělal narážky na divadle, pak by se tak mělo stát v rámci pojmenování širší skutečnosti - například pohledu na příběh porevoluční transformace, která Andreje Babiše stvořila.
Jak se tedy vaše inscenace dotýká dneška?
Pro naše zpracování je podstatný konflikt mezi Otakarem a Rudolfem Habsburským. Jedná se o střet tvrdého výkonu moci, kdy demonstrativnost nadvlády je součást její realizace, a rafinovanějším způsobem vládnutí, kdy realizace moci zůstává zastřená a zdánlivě nepřítomná. A samozřejmě je to moc, která dokáže nastolit způsob, jakým je nahlížená minulost. Ostatně tím Grillparzerův text ve své době byl: propagandou habsburského příběhu. S takovým pohledem ke Grillparzerově hře přistupujeme.
Grillparzerovu hru nedávno zpracoval Dušan Pařízek s Karlem Dobrým v hlavní roli. Jak se Vám inscenace líbila a měla nějaký vliv na Vaši práci?
Dušan Pařízek mě jistě celkově ovlivnil svým působením v divadle Komedie. Jeho inscenaci ve Vídni jsem si nenechal ujít, udělal krásnou práci. Jel jsem ale až na jednu z posledních repríz, kdy už jsme věděli, jakým směrem se vydáme s naší verzí. Navíc kontext země uvedení výrazně nastavuje mantinely výkladu. Pro Rakušany je Sláva a pád zásadní národní drama, jeden monolog ze hry se prý ještě nedávno děti musely učit ve škole nazpaměť. Čili Dušan Pařízek jako režisér s českými kořeny zvedl šanci podráždit Rakušany klasickou provokací. Logicky se ujal hlavně nacionálních témat a reálií a ze zřídla rakouské identity udělal frašku. To by ovšem v Praze nemělo takovou rezonanční hodnotu, řešení čecháčkovství a české ukřivděnosti už bylo dost. Naše Sláva a pád krále Otakara si z Grillparzera bere obecnější témata, nebo lépe řečeno globálnější. Týká se realizace moci a existenciální revolty.
