Rodina spáchala sebevraždu bez důvodu. V Plzni sehrají poslední večer

Skutečná hromadná sebevražda jedné čtyřčlenné francouzské rodiny inspirovala belgický soubor NTGent k představení Rodina. Takzvanou první tragédii postcovidové doby nyní uvede plzeňský festival Divadlo. O svém kontroverzním díle promluvil švýcarský režisér a autor Milo Rau.

Před čtrnácti lety spáchala poblíž Calais čtyřčlenná, zdánlivě bezproblémová rodina hromadnou sebevraždu. Policii se nepovedlo najít jediný důvod, čtveřice zanechala pouze vzkaz: „Nezvládli jsme to.“ Překvapivý případ inspiroval vlámské divadlo NTGent k představení Rodina, které jeho režisér a autor Milo Rau nyní veze do Plzně na Mezinárodní festival Divadlo, který začíná ve středu večer.

Co diváci v Plzni uvidí?
Je to první díl mé trilogie o soukromém životě. Uvidí skutečnou rodinu, která ztvárňuje rodinu chystající se spáchat hromadnou sebevraždu. Jejich poslední večer podáváme velice naturalisticky: herci si dají večeři, budou koukat na televizi, učit se angličtinu, sprchovat, povídat si... A na konci spáchají sebevraždu. Je to ovšem zároveň alegorie společnosti, která ztratila jakýkoli životní přesah.

Jaké pocity si diváci odnesou?
Když se v září otevřela divadla, odehráli jsme představení v Paříži. Jeden tamní kritik následně napsal, že se jedná o první tragédii nové postcovidové doby. Něco na tom možná bude. Představením si totiž pokládáme hluboké otázky, proč žijeme a zda v tom má smysl pokračovat, když jsme tak blízko klimatické krizi. Jedná se o velice existenciální dílo tázající se po smyslu života a pozadí naší civilizace.

Jak jste na tento příběh přišel?
Ten případ je ve frankofonních zemích docela známý. Nenašla se žádná motivace, žádné ekonomické důvody, žádná nemoc, žádné rodinné problémy. Členové jedné úplně normální rodiny se prostě sešli, aby je za dva dny našli všechny oběšené na verandě.

Ta sebevražda působí úplně absurdně. Spatřil jsem v tom tedy alegorii celé společnosti, která páchá sebevraždu. Existuje samozřejmě spoustu rodin, které skončily hromadnou sebevraždou, ale vždy k tomu měly nějaký důvod. Otec zbankrotoval, rodiče se rozváděli, zdrogovaná matka zabila děti... Ale tady opravdu nebyl jediný pochopitelný motiv.

Švýcarský režisér Milo Rau

Snažíte se přijít na to, co se tehdy ve Francii stalo?
Ne, po tom se představení neptá. Naopak se ptá, jak může něco existovat bez důvodu. Proč jsme se rozhodli pokračovat v životě a proč také nespácháme sebevraždu. Na to se představením ptáme diváků.

Bylo náročné najít do představení skutečnou rodinu?
Není to jednoduché. Ale herečka An Millerová je členkou našeho ansámblu NTGent a já věděl, že její manžel Filip Peeters je taktéž herec. V Belgii jde o velice známý herecký pár. Oslovil jsem je, zda by byli ochotni vystoupit společně s dcerami. Doma to probrali a souhlasili. Oba rodiče a jejich náctileté dívky mne navíc velice inspirovali. Sám mám dcery ve stejném věku, takže mne zajímalo, co to pro ty dívky znamená vyrůstat v těchto časech. Takže i na to jsme se soustředili.

Jak se taková skupina režíruje?
Velice specificky. Nemůžete totiž pracovat s každým hercem zvlášť, musíte k nim přistupovat jako k celku a vše řešit se všemi naráz. Mají tendenci se vzájemně chránit. Ovšem vzhledem k tomu, že ukazujeme rodinný večer do nejmenších, řekl bych až mikroskopických detailů, je velkou výhodou, že každé jejich gesto je skutečné. Hraní založené na dvaceti letech soužití a lásky. Ostatně vždy když na jevišti inscenujeme nějaké vztahy, jako režisér se sám sebe ptám, proč to děláme, když je realita mnohem zajímavější.

Mezinárodní festival Divadlo

Už 29. ročník přehlídky potrvá v Plzni od 15. do 23. září.

Vedle zmíněného představení Rodina uvede i pětihodinovou dějinnou fresku Austerlitz polského režiséra Krystiana Lupy či atmosférické zpracování Čechovovy klasiky 3SESTRY belgického režiséra Luka Percevala. 

Slovenské komorné divadlo představí mystickou inscenaci D1 (pracovní název) o nekonečném budování slovenské dálnice. Více na stránkách festivalu.

Sepsal jste desatero pro současné divadlo. V Rodině tedy najdeme vše?
Nemusí se nutně použít vše. V představení Rodina jsme myslím nevyužili dva jazyky, ale jinak asi ano, musím to ještě znovu projít. Cílem tohoto manifestu ovšem není nějaká povinnost využít všechna pravidla. Měli bychom se jim snažit co nejvíce přiblížit, proto jsem jej vytvořil.

Proč by se mělo dnešní divadlo řídit těmito pravidly?
Pravidla poukazují na diskuzi, kterou posledních pětadvacet let vedeme. Chceme vytvořit realistické divadlo, rozmanitější a ne jen stále dokola inscenovat stejné klasiky. Takhle tu o tom sice všichni mluvíme, ale na jevišti přitom stále děláme to samé. Takže manifest nás má motivovat, abychom byli otevření a skutečně dělali to, o čem mluvíme. Pravidla jsem původně sepsal jen pro sebe, ne pro ostatní. Ale opravdu změnila celý náš soubor a způsob práce. Obzvláště nyní po koronaviru.

Jaký je tedy podle vás smysl současného divadla?
Myslím, že se ta veliká západní civilizace, kterou datujeme od dob antického Řecka, pomalu blíží ke svému konci. S tím končí i těch tři tisíce let plných přemýšlení o rozdílech - o střetu civilizace a přírody, střetu mezi mužem a ženou či třeba střetu tradice a moderny. To vše nabízela řecká dramatika a to nyní končí. A jsme tedy v momentě, kdy musíme vytvořit nové klasiky. Díla, která budou přemýšlet o řešení našich současných problémů. To je podle mne úkolem dnešního divadla či filmu.

Desatero pro současné divadlo

Milo Rau sepsal manifest deseti pravidel, jimiž by se divadlo mělo v budoucnu řídit.

1. Nejde už o to znázorňovat svět, ale měnit ho. Cílem není zachycovat skutečnost, ale docílit toho, aby samo představení bylo skutečné.

2. Divadlo není výrobek, ale výrobní proces. Výzkum, casting, zkoušky a související debaty musejí být veřejně přístupné.

3. Autorství náleží výhradně těm, kdo se zapojují do zkoušek a do představení, ať už v jakékoliv pozici. Nikomu jinému.

4. Doslovné adaptace klasik na jevišti se zakazují. Pokud u zrodu projektu stojí zdrojový text – ať už próza, film anebo hra –, smí zabírat nanejvýš dvacet procent hracího času.

5. Přinejmenším čtvrtina času zkoušek se musí odehrát mimo divadlo. Divadelním prostorem je jakýkoliv prostor, v němž se inscenace zkoušela či hrála.

6. V každé inscenaci se musí hovořit alespoň dvěma jazyky.

7. Alespoň dva z herců na jevišti nesmějí být profesionální herci. Zvířata se nepočítají, ale jsou vítána.

8. Celý objem scénografie nesmí přesáhnout dvacet krychlových metrů, tj. musí se vejít do dodávky, již lze řídit s běžným řidičským průkazem.

9. Alespoň jedna inscenace v sezoně se musí zkoušet či hrát ve válečné zóně bez jakékoliv kulturní infrastruktury.

10. Každá inscenace se musí odehrát alespoň na deseti místech v alespoň třech zemích. Z repertoáru NTGent nesmí být stažena žádná, která tohoto čísla nedosáhne.

Zdroj: Mezinárodní festival Divadlo