Macrasová žije v Berlíně už patnáct let. Její taneční skupina Dorky Park je složena z profesionálních tanečníků i amatérů.
"V roce 2001 jsem jezdila po různých berlínských čtvrtích s kočovným představením a hrála jsem pro imigranty. Často přišly celé rodiny, atmosféra v takzvaně problematických čtvrtích byla úžasná," popisuje Macrasová.
Její producent prý tenkrát navrhl, aby s dětmi z přistěhovaleckých rodin ze všech koutů světa zkusila nacvičit krátké choreografie. "Z nápadu, jehož zformulování nezabralo ani minutu, vznikl mnohaletý projekt a několik úžasných představení," říká choreografka.
Nejmladšímu členovi vznikajícího amatérského souboru byl rok, sotva uměl chodit, těm dalším pět nebo osm let. "Dva roky nato jsme vystupovali s prvním představením. A mně bylo jasné, že u mnoha dětí z mého souboru se blíží puberta, to komplikované období, které budou mít ztížené nejenom problémy, jež s dospíváním zákonitě přicházejí, ale i tím, že jsou imigranti, že nezapadají do běžného života," vysvětluje režisérka.
Problémy s identitou
Proto nastolila dospívání jako divadelní téma se všemi problémy včetně sexuality. Řada dětí totiž prožívala střet mezi kulturními stereotypy své komunity a západoevropskými normami chování. A představení Hell on Earth je právě o hledání vlastní identity a o tom, jak těžké je pro chlapce stát se muži a pro dívky ženami.
"Hráli jsme pro třináct set diplomatů, před dánskou královnou i v jižní Africe. Tam nakonec diváci vtrhli na jeviště a strhla se hiphopová party," usmívá se Macrasová. Zkoušení s teenagery bylo náročné, ale prý obohacující. "Často třískali dveřmi, zamilovávali se do sebe a rozcházeli, bláznili. Ale výsledek je nesmírně silný," uzavírá režisérka.
