Byl v Praze poněkolikáté a opět se vyznal z obdivu k českému a slovenskému divadlu. "Nejlepší herečku, jaká kdy hrála v mé hře Ze života žížal, jsem viděl v Bratislavě a jmenovala se Emília Vášáryová," prohlásil Enquist, proslulý zejména pseudodokumentární metodou, s níž zpracovává životy slavných.
V Obrázkářích je to Selma Lagerlöfová, ve hře Ze života žížal Hans Christian Andersen a v Noci tribádek August Strindberg. Ostatně poslední hra, kterou právě podle svého románu dokončil, se zabývá vědkyní Marií Curie-Sklodowskou.
Obrázkáři měli velký ohlas a rozvířili ve Švédsku debatu. Setkal jste se i s vyloženě zápornou reakcí?
Otec Selmy Lagerlöfové byl alkoholik, ale ona to lžemi zakrývala. Když přebírala Nobelovu cenu, děkovala svému tehdy již zesnulému otci, o jeho problémech s alkoholem však neřekla ani slovo. Přitom ze svědectví příbuzných víme, že otce nenáviděla. Několik literárních historiků se kvůli Obrázkářům hodně zlobilo. Říkali, je to sice pravda, ale je to irelevantní. A já říkám, že je to pravda a je to relevantní.
Existuje ještě nějaký velikán severské literatury, jehož životní příběh by vás lákal? Co třeba Ibsen?
Slíbil jsem si, že Ibsena nechám na pokoji. Je to natolik komplikovaný a záhadný člověk, že by se o něm dalo psát dobře. Ale myslím, že o spisovatelích jsem už napsal dost.
Hry jste začal psát až po čtyřicítce. Vyžadují určitý druh zralosti?
Byla to jen náhoda, že jsem v roce 1975 napsal první drama. Řadu let jsem pracoval jako divadelní kritik. Nevím, jestli jsem se něco naučil o divadle, ale zabýval jsem se jím. Po čtyřicítce člověk zmoudří, ale to se týká i psaní románů.
Jak se na vás kolegové kritici dívali, když jste se ocitl na druhé straně barikády?
Pochopitelně jsem přestal psát kritiky, to by bylo absurdní. Ale nepamatuji si, že by něco zvláštního říkali ostatní kritikové.
Reprezentoval jste kdysi Norsko ve skoku vysokém. Pomáhá vám něco ze sportovní kariéry v psaní, například disciplína?
Ne, ale o sportu jsem napsal hodně textů. Takže jako materiál se mi sportovní dráha hodila.
Ve hře V hodině rysa hraje roli dům v Hjoggböle, kde jste se narodil. Mělo to pro vás nějaký osobní význam při konstruování hry?
Ne, ale do místa svého rodiště jsem zasadil několik svých děl, především román Knihovna kapitána Nema. Ovšem na rozdíl od hlavního hrdiny jsem nezabil své rodiče.
Napsal jste také vlastní verzi Faidry. Potřebuje každá doba svůj výklad mýtu? Váš Hippolytos, Faidřin nevlastní syn, je například typický představitel současné mladé generace, který se nechce angažovat.
Když jsem předělával klasiky, oslovovaly mě v jejich díle právě ty problémy, které se mohou dotknout i dnešní doby. Například ve dvoustránkovém monologu najdete dva řádky, které jsou velmi aktuální. Přepisování klasiky bylo každopádně to nejzábavnější, co jsem kdy dělal.
Hvězdou současné švédské dramatiky, která pronikla za hranice, je Lars Norén. Jeho hry jsou dost ponuré, jako by potvrzovaly představu o depresivnosti Švédů...
Norén napsal pár skvělých her, ale občas se opakuje, udělá dvě tři hry na stejné téma. Osobně ho neznám, viděl jsem se s ním jen jednou, a to bylo pochmurné setkání. Seděli jsme několik metrů od sebe a navzájem se pozorovali s velkou skepsí.
Stává se vám jako žijícímu klasikovi, že vás mladí autoři odmítají?
Dřív nebo později musí dojít k literární otcovraždě, ale zatím se to nestalo.
Kterého ze svých textů si vážíte nejvíc?
Lépe by se mi odpovídalo na otázku, se kterými jsem nespokojen. Například první dva romány byly nasládlé a mizerné. Nejraději mám dětskou knížku Tři jeskyně, kterou jsem napsal pro svá vnoučata. Hlavním hrdinou je dědeček, který se jmenuje Per Olov Enquist. Vystupují v ní také moje vnoučata, zabijáci vlků, a dokonce v ní létá helikoptéra.
