Jeden z nejvýraznějších hlasů poválečné řecké literatury Pavlos Matesis (1931) o sobě tvrdí, že se v próze cítí jako černý pasažér. Přitom mu jeho románová prvotina Psí matka z roku 1990 přinesla čtenářský ohlas doma i v zahraničí.
A dala mu také podnět k jeho první návštěvě Prahy, kde ve středu Kohoutovu úpravu poprvé uvedlo Divadlo Na prádle.
Psí matka byla vaší první prózou. Tuhle literární formu si vynutil silný příběh Rubini Meskarisové?
Přesně tak. Materiál, který je ve spisovatelově fantazii, jej už sám přiměje k tomu, aby napsal pouze ten a ne onen literární útvar. Začal jsem psát, když mi bylo třicet, ale tehdy jsem psal výhradně divadelní hry. S prózou jsem začal mnohem později, asi proto se v ní dosud cítím jako černý pasažér. Divadlo považuji za svou silnější stránku, také jsem dostal řadu divadelních cen doma i v cizině.
Román se odehrává během čtyř okupačních let na řeckém venkově. Do jaké míry jste v něm zúročil vlastní vzpomínky z dětství?
Byl jsem tehdy malý a tyto události si dobře pamatuji, neboť děti mají velice dobrou paměť. A především tehdy, jde-li o špatné zážitky. Moje rodina bydlela na venkově. Otec byl učitelem filologie a o nás čtyři děti se velice bál. Všemožně se snažil, abychom válku přečkali. Stejně jako moje vypravěčka Rubini si dobře vzpomínám na německé a italské okupanty, na partyzány, na velký hlad a na to, jak jsme se všichni snažili přežít. Obdobně těžké roky nás pak čekaly během občanské války. Mám-li hovořit o autenticitě díla, je obsažena právě v historickém rámci knihy. Jednotlivé příběhy jsou plodem mé fantazie.
Nabídka?Pavlos Matesis: "Znám dost českých filmů, pro sebe bych si proto přál, kdyby se filmové podoby Psí matky ujal mnou ceněný režisér Jiří Menzel." |
Rubini je tragickou postavou, přesto se čtenář nad košatým vyprávěním této zručné fabulátorky často zasměje...
Vypravěčkou příběhu je nepříliš chytrá, nevzdělaná a nepohledná žena, která si prošla množstvím tragických událostí. Problém je v tom, že si historii vykládá po svém a ve vyprávění ji nejen pozměňuje, ale často zcela překrucuje. A tím se její vzpomínky stávají tragicko-ironickými, i když o to neusilovala.
Vaši knihu převedl pro divadlo jako monodrama Pavel Kohout a také je režíruje. Jak jste se s ním seznámil?
Poznal jsem ho nejprve přes jeho dramatické dílo. Pokud se nemýlím, bylo to při řeckém uvedení jeho hry Ubohý vrah. Pak jsem četl jeho knihy a před dvěma lety jsem jej v Aténách poznal konečně také osobně.
Prý jste dříve zastával názor, že by se prozaické texty dramatizovat neměly.
Ano, neboť číst knihu a sledovat divadlo jsou dvě zcela odlišné věci. Nicméně i já jsem v minulosti zdramatizoval Faulknerův román Neodpočívej v pokoji. Ale úplně jsem jej změnil, poněvadž jsem děj zasadil do řeckého prostředí. A co se týká mého díla, už tím, že jsem dramatikem, všechny mé práce obsahují divadelní prvky. Měl jsem radost, když jsem se dozvěděl, že Kohout plánuje jevištní podobu Psí matky. Těšil jsem se, že je to dobrá příležitost ke spolupráci.
Obrátil se na vás Pavel Kohout s nápadem na dramatizaci Psí matky jako jediný dramatik?
Jako dramatik ano. Avšak mnoho mých přátel mi radilo, abych román zdramatizoval. Po četbě Kohoutovy verze jsem se rozhodl, že i já napíšu podle Psí matky vlastní divadelní hru, ne však monodrama. Uvažuji o čtyřech nebo pěti postavách a ti, kdo ztvárňují mrtvé, budou vystupovat za velkou skleněnou deskou. Půjde o zcela jiné pojetí.
Údajně se o Psí matku zajímal také Emir Kusturica?
Ano. Jezdil za mnou dva roky do Atén a hovořili jsme o podobě scénáře. Přitom mi řekl, že je vlastně v podstatě hotový tak, jak je v knize. Ale najednou se odmlčel a já nepokládal za důstojné, abych se jej ptal na důvod. Mám moc rád českou literaturu a znám dost českých filmů, pro sebe bych si proto přál, kdyby se filmové podoby Psí matky ujal mnou ceněný režisér Jiří Menzel. Nedávno jsem zhlédl jeho vynikající snímek Obsluhoval jsem anglického krále. Vzápětí jsem si objednal anglický převod Hrabalovy knihy a doporučil ji překladatelům.
