Zprávu přinesla Johana Mücková z Pražského komorního baletu, který Šmok vedl dvě desítky let. Termín posledního rozloučení s tanečním mistrem není zatím známý.
Šmok se narodil v roce 1927 v Levoči v rodině českého stavebního inženýra. V roce 1939 se při vyhlášení Slovenského státu rodina přestěhovala do Prahy. Dospívající Šmok byl divadelním ochotníkem, tancoval folklor, závodně bruslil a zářil v ledních revuích. K baletu se dostal v divadle E. F. Buriana, kde hrál. Po absolvování tanečního oddělení pražské konzervatoře pak působil jako sólový tanečník v pražské Armádní opeře a v Plzni.
Později se stal šéfem baletu v Ústí nad Labem a tři sezony pracoval i v Ostravě. Roku 1964 se stal spoluzakladatelem samostatného souboru Balet Praha, který měl být „experimentální laboratoří československého baletního umění“ a který jako jeden z prvních pronikl i do světa.
Pražský komorní balet
V roce 1970 přijal Šmok angažmá v Basileji, kde stál v čele baletu po tři sezony. Po návratu do Československa těžce hledal uplatnění. Až v roce 1975 mu byla z pražského Divadla Rokoko nabídnuta spolupráce a začal se rodit Pražský komorní balet, který v tehdejším Československu následně patřil k prvním představitelům současných tendencí v moderním tanci a postupně se stal i nejznámějším českým tanečním souborem na světě. Klasický baletní slovník Šmok obohatil o výrazový tanec.
Vzpomínka Petra ZuskyS Pavlem Šmokem odešla jedna z nejvýraznějších osobností českého baletu a tanečního divadla posledních více než padesáti let. Kdysi jsem byl jedním z jeho tanečníků, záhy i choreografů jeho souboru. Pražský komorní balet pod jeho vedením býval skutečným fenoménem nejen domácího, tuzemského formátu. Jsem hrdý na to, že své první umělecké krůčky jsem mohl podnikat právě v tomto výjimečném prostředí. Pavla Šmoka vnímám jako jednoho z mých absolutně nejdůležitějších učitelů. A to nejen v rámci umělecké, ale i lidské stránky. Za to všechno mu děkuji. A jistě nejsem zdaleka jediný. Petr Zuska, umělecký šéf Baletu Národního divadla v Praze |
Soubor, vypiplaný ze skromných začátků pouhých tří tanečníků bez scény, kostýmů, rekvizit a samozřejmě bez dotací, vypracoval Šmok postupem let do známých „Šmokovců“ a věnoval mu všechny své síly. „To byla tehdy skoro sebevražda, když se skupina lidí, která se neživí ničím jiným než tancováním, rozhodla jít na volnou nohu. Naštěstí jsme měli úspěch a dostali jsme zakázku na Stravinského od švýcarské televize, takže jsme z těch honorářů mohli vždycky nějaký čas žít,“ řekl k tomu později.
Pro klasický balet byl ovšem kacířem. Porušoval totiž zavedená pravidla a nepodřizoval se zvyklostem. Nastudoval kolem stovky baletních titulů, 60 ve světové premiéře. K nejznámějším patří Listy důvěrné, Nedbalky, Sinfonietta, Fresky Piera della Franceska, Kreutzerova sonáta, Z mého života, Zjasněná noc, Holoubek a jiné. Spolupracoval s operou, operetou, muzikálem i činohrou. Uplatnil se i jako režisér.
Pořád jsme ta kára J. K. Tyla
Od roku 1990 vychovával choreografy na AMU a měl zcela jasnou představu, co by měl současný tanečník umět: „Všechno. Kromě fyzických dispozic musí být muzikální, talentovaný herecky, musí umět několik technik. A pro mě by měl ovládat i folklor. Pořád jsme ta kára J. K. Tyla, a tím můžeme být i ve světě zajímaví.“
A jednu z nejdůležitějších rolí přikládal v životě smyslu pro humor. „Nejdůležitější je brát život za každých okolností s úsměvem, optimismem, nadhledem a hlavně ne smrtelně vážně,“ uvedl v jednom rozhovoru.
