Tenhle herec je novinářský postrach. Nikoli snad proto, že by na redaktory pouštěl hrůzu. Naopak: na rozhovory, které z podstaty nemá rád, přichází usměvavý a dobře naladěný, ale nenechá se k ničemu vyprovokovat. Výraz „pohodáře“ není maska, ale životní postoj. S ním hraje i strýce Pepina.
* Čím vás nabídka hrát Pepina zaujala, že jste ji přijal?
Postřižiny mám rád, četl jsem je před lety a nyní opětovně, jen film jsem si raději znovu nepustil. Téma je to pěkné, role taky, byl bych blázen, kdybych to nevzal. A taky to bylo krásné zkoušení s prima lidmi a v bezvadném prostředí.
* Hrabal bývá často předkládán publiku jako ukázka laskavého českého humoru, což je definice, z níž se literárním kritikům ježí vlasy hrůzou...
Podle mě Hrabal není pouze laskavý, řekl bych, že je naopak v mnohém syrový. Popisuje obyčejné věci, lidi, život - a to nikdy nemůže být jen laskavé, hladící. V jeho pohledu je půvab, ne laskavost. Doufám, že představení nebude jen laskavé, i když milé by být mělo. Jsem rád, že se režisér drží původního Hrabalova textu, i když říkat ta dlouhá souvětí je pro herce docela složité.
* Pepin je extrovertní, hlučná, vitální a energická figura. Jak se taková postava hraje herci, který se sám označuje za plachého introverta?
Jenže v naší inscenaci je to naopak. Pepin je tichý a nekřičí, čímž rozčiluje ty ostatní, protože když mluví, nikdo ho neslyší. Ale možná že to bude diváky děsně štvát...
* Jak jste na tohle řešení naruby přišli?
To se vyvinulo během zkoušení. Pepin je vlastně docela seriózní, naopak Francin je lehce extrémnější.
* Hrál jste v Divadle na Vinohradech, solidní měšťanské scéně, odkud jste odešel do Ypsilonky. Na její hravější poetiku jste se adaptoval hned?
Odešel jsem z Vinohrad, protože jsem nakonec hrál, co jsem hrát nechtěl, a nehrál to, co jsem hrát chtěl. Jinak tam byly skvělé vztahy, v tom žádný problém nebyl. A v Ysilonce byla také skvělá parta a hrál jsem, co mě bavilo. Já divadla neškatulkuju, třeba na divadla velkých a malých forem. Buď se mi líbí, nebo nelíbí.
* Z Ypsilonky jste odešel na volnou nohu. Byla v tom touha po svobodě?
Ano, taky. Protože na volné noze se daleko víc podílíte na tom, co budete dělat. Jsem partner, ne zaměstnanec, což je mnohem výhodnější pozice. Spolurozhoduji sám o sobě a můžu si za svou volbou stát, ať už se inscenace povede nebo ne. Pochopitelně nejdřív musím dostat nabídku. Naštěstí si zatím nemůžu stěžovat.
* Hodně hrajete komedie. Jak to máte s vážnými nebo tragickými postavami?
Nějaké jsem hrál taky, a když mi někdo nějakou pěknou nabídne, neřeknu ne. Ale myslím si, že lidé se chtějí bavit, a to napříč celým společenským spektrem, od dělníků po docenty.
* A není ten trend pořád se jen bavit trochu zhoubný?
Chápu, že lidé mají svého osobního trápení a starostí dost a nechtějí se jít týrat ještě do divadla. V tomhle jim divadla vycházejí vstříc, ale já v tom nevidím nic špatného. Kvalitní a dobře udělaná komedie je těžká záležitost, nevím, proč bychom se jí měli štítit. Ale není to přece tak jednostranné, hrají se i závažné věci a mají své publikum.
* Nemáte rád rozhovory, když už nějaký dáte, mluvíte spíš o svých zálibách, jako je cestování a jízda na kole, než o rolích. Proč?
Co bych měl vyprávět? Mám dojem, že rozhovory stejně o zpovídaném nic nevypovídají, nebo jen ve zkreslené podobě. Vměstnat rozmanitý lidský život na pár řádků je přece nemožné. Nemám potřebu se takhle prezentovat. Jak pracuju na postavě, je interní věc moje, režiséra a kolegů a přijde mi zbytečné o práci na roli vyprávět. Budu hrozně rád, když lidi přijdou do divadla a představení se jim bude líbit.
