Kolik času trávíte v Praze a kolik v Bratislavě?
Většinou to vyjde tak, že čtyři dny jsem v Praze a tři na Slovensku.
Kde se cítíte víc doma?
Zatím jsem doma v Bratislavě, protože tam mám přátele z mokré čtvrti, jak my říkáme, tedy ty nejbližší kamarády ze školy. V Praze mám zatím jen pracovní vztahy. A jsem natolik pracovně vytížený, že nemám čas někoho hledat.
V Dejvickém divadle jste debutoval inscenací Ucpanej systém v únoru 2012. Jak vás herci přijali?
Tehdy se jednalo o hostování, nicméně Mirek Krobot poprvé nahlas vyslovil, že plánuje odchod z pozice uměleckého šéfa. Po Rackovi (premiéra byla v březnu 2013, pozn. red.) proběhla debata o výměně. Teď mám za sebou vlastně první opravdu svou sezonu. Tu předchozí jsme ještě postavili s Mirkem. A jak mě přijali? Ale jo. Možná jsem si na začátku neuvědomoval všechny ty komplikace, které to přinese.
V čem je síla vašeho předchůdce?
Mirek má talent. I na výběr lidí, se kterými spolupracuje. Pasují k sobě a vytvoří celek, který má skvělé výsledky, i když, anebo právě proto, že není složený jen ze samých velkých hvězd. Je jako fotbalový trenér.
Týdeník TÉMAVychází v pátek  Která příhoda Michala Vajdičku pobavila nejvíce? A jak charakterizuje jednotlivé členy souboru? Více se dočtete v pátečním vydání týdeníku Téma. |
Co vám řekl, když vás sem přiváděl? Vy jste byl přece jeho volba.
Řekl mi, že buď soubor převezmu, nebo zanikne. A z jeho strany to nebylo vydírání, on takové věci nedělá. Co mi zbývalo? (usmívá se) Dejvické divadlo jsem měl odjakživa rád, chodil jsem do něj už jako student a s Mirkem máme podobnou poetiku. Tím, že se přesunul do uměleckého souboru, stal se vlastně mým oponentem. Ale mám od něj velkou podporu. Toho si velmi cením. Když nastane nějaký problém, soubor se otočí na něj. A on většinou řekne, že to musím vyřešit já. Dejvice jsou známé tím, že se tam nehrají zákulisní hry, ale je to o hodně krutější.
V Dejvicích vládne černý humor a sarkasmus. Čím vás herci rozesmáli?
Jako nováčka mě baví historkami ze zájezdů. Ten soubor je jedinečný i tím, že i když spolu pracují čtvrt století, neutíkají od sebe. Naopak. Když se naskytne nějaká příležitost, jsou rádi spolu. Nedávno jsme byli na festivalu v Uherském Hradišti s inscenací Ucpanej systém. První den jsme hráli, druhý byla beseda, třetí se jelo domů. Po představení jsme hledali místo, kam by se všichni vešli. Tři dny jsme tam seděli a oni se střídali ve vyprávění historek, které sami už museli slyšet stokrát. Pro mě to byl obrovský zážitek. Byla tam zatemněná okna, takže jsme nevěděli, jestli je den, nebo noc. Teprve když přišla organizátorka festivalu, aby odvedla nějaké herce na tiskovku, pochopili jsme, že je další den (usmívá se). A ta tiskovka byla samozřejmě velkolepá. Naši hráči byli trošku indisponovaní, takže volně pokračovali ve vyprávění.
