Legendární Komik se vrací

Legendární či dosud nepřekonaná - takové přívlastky má inscenace Komika, kterou v roce 1957 v Národním divadle režíroval Alfréd Radok. Také proto se jedna z nejznámějších her britského dramatika Johna Osborna od té doby na první scéně neobjevila. Až teď má tým v čele s režisérem Ivanem Rajmontem a představitelem titulní role Miroslavem Donutilem šanci vstoupit do konkurence s Alfrédem Radokem a Ladislavem Peškem před čtyřiačtyřiceti lety.
Premiéra: 22. února, Stavovské divadlo v Praze.

"S tou legendou to přeháníme, je spousta jiných her, které mají zažitý předobraz v určité inscenaci. Na každou je potřeba podívat se vlastníma očima," tvrdí režisér Ivan Rajmont. "Navíc téma Komika - obraz přelomu rozpadajícího se starého světa a nového, dosud nevybudovaného -, získalo v posledních deseti letech u nás na aktuálnosti."

Nenadálou aktuálnost hry vyzdvihl i dramaturg Jan Hančil. "Dnešní sociální realita je bližší Anglii 50. let, takže konečně dokážeme porozumět některým problémům hry, které musel Radok potlačit," říká Hančil.

Komik

Premiéra
22. února 2001, Stavovské divadlo v Praze

Autor
John Osborne

Překlad
Milan Lukeš

Režie
Ivan Rajmont

Scéna
Daniel Dvořák

Kostýmy
Jan Skalický

Hudba
Miki Jelínek

Dramaturgie
Jan Hančil / Johana Kudláčková

Osoby a obsazení
Billy Rice: Josef Vinklář
Jean Rice: Jaromíra Mílová / Tatiana Vilhelmová
Archie Rice: Miroslav Donutil
Phoebe Rice: Iva Janžurová
Frank Rice: Martin Preiss
William Rice: Ivan Rajmont
Graham Dodd: Vilém Udatný

Zdroj: ND Praha

S tím souvisí i nový překlad, který pro tuto inscenaci pořídil původní překladatel Milan Lukeš. "Radok s Lukešem tehdy do velké míry potlačili sociální rovinu hry, protože se chtěli vyvarovat toho, aby se jejich inscenace stala kritikou kapitalismu. Proto nyní, když se tehdejší anglické reálie staly našimi dnešními reáliemi, bylo potřeba i tato témata do textu vrátit," vysvětlila dramaturgyně Johana Kudláčková.

John Osborne se snažil rozpad starého světa ukázat na rozpadu lidového music-hallového divadla, kabaretního žánru, který byl na vrcholu popularity před druhou světovou válkou. Obrazy z neuspořádaného rodinného života profesionálního baviče Archieho Rice proto rámují jeho kabaretní výstupy. Archie se vousatými historkami, košilatými vtipy a podbízivými kuplety uchází o přízeň publika ve stále podřadnějších lokalitách a marně bojuje o holé přežití. "Nakonec stojí tváří v tvář rozhodnutí, jestli má přijmout odpovědnost za svůj vlastní život, i když důsledky budou znamenat komplikaci," řekl Rajmont.

John Osborne, jeden z "rozhněvaných mladých mužů" anglické literatury, Komika napsal pouhých jedenáct měsíců po své první a nejznámější hře Ohlédni se v hněvu. Už tou spustil proces, který otevřel divadlo nastupující generaci dramatiků a navždy změnil tvář britského divadla. Proto vzápětí potřeboval hru, která by potvrdila, že Ohlédni se v hněvu nebyl náhodný úspěch. Když měl rozepsané první dějství Komika, vyžádal si ho k přečtení slavný herec Lawrence Olivier. Později řekl, že Archie Rice byla nejkrásnější role, jakou kdy hrál.

Ivan Rajmont obsadil jako Archieho Miroslava Donutila, který si pochvaluje, že je to pěkný dárek k padesátinám. Billyho, starého noblesního komika, který je ztělesněním největší éry music-hallu, hraje Josef Vinklář a Archieho manželku Phoebe, alkoholičku, která se snaží udržet rodinu pohromadě, Iva Janžurová. "Vzdor komplikacím a tragédiím je to úžasná rodina, i když žije neutěšeným a nesrovnaným životem," říká herečka.

"Nešel bych do toho, kdybych neměl takové herce," odhalil Rajmont další důvod, proč se dramaturgie Národního divadla rozhodla sáhnout právě po této hře.

Donutil boj o Komika prohrál
(Recenze Zdeňka A. Tichého)

Inscenace Osbornovy hry Komik, kterou uvedl na scéně Stavovského divadla režisér Ivan Rajmont, by mohla nést podtitul: Chodí Pešek okolo. Natolik výsadní postavení má totiž v českých divadelních dějinách nastudování Komika Alfrédem Radokem z roku 1957, kdy v titulní roli zazářil Ladislav Pešek. Palbě vzpomínek a pochybovačného srovnávání, do něhož se pouštějí i nepamětníci, tak byl Rajmontův tým vystaven již od samého počátku příprav.

V Osbornově hře přitom měli současní inscenátoři velkou oporu, neboť příběh kabaretiéra Archie Rice a jeho rodiny je z rodu těch, které se stále opakují a vracejí - jen v jiných dějinných kulisách. Archieho dcera Jean se rozešla se svým přítelem, její nevlastní matka Phoebe rozpouští smutky v dávkách ginu, dědeček Billy vzpomíná na zašlou slávu a sám Archie se pokouší zas a znovu a marně prorazit s další podřadnou music-hallovou show. Katalyzátorem rodinných vztahů a půtek se stane tragický osud Archieho syna Micka, jenž bojuje u Suezského průplavu; jeho bratr Frank byl ve vězení, protože odmítl narukovat. Některé motivy z Komika - například komentáře politické scény nebo Archieho věčné souboje s daňovými úředníky - jsou navíc pro tuzemského diváka dnes mnohem čitelnější než mohly být před čtyřiceti lety. A se současností koresponduje svou direktní drsností i nový překlad Milana Lukeše.

Za Peškova následovníka si režisér zvolil Miroslava Donutila, který je sám pověstný bavičskými schopnostmi. Překvapivě však inscenace právě tuhle stránku jeho hereckých schopností potlačuje a Archie Rice je prezentován jako druhořadý šmírák bez špetky poezie, jehož humor poklesl od bránice do rozkroku. V této pokleslosti je nicméně Donutil precizní a stepařské číslo ve svítících botách má stejnou výmluvnost jako zástupy trpaslíků u rozvadovské silnice. A v soukromí je Archie smutně-směšným ztroskotancem, jenž si odmítá připustit, že jeho sny jsou větší než schopnosti.

O premiéře Komika to vypadalo, jako by se lidská osamělost Osbornových hrdinů rozhostila i přímo mezi účinkující. Jak to říká Jean Riceová: "Nikdo nikoho neposlouchá." A tak je tu Iva Janžurová se svou osamělou alkoholičkou Phoebe - s precizně vypilovanou intonací, mimikou i z řádu vychýlenou chůzí. Osamělý je i bručounský Billy Josefa Vinkláře - se svými novinami a s věčnými nadávkami na sousedy přistěhovalce z jiných zemí. Ke konci představení však přece jen začínají ledy roztávat - především díky Tatianě Vilhelmové v roli Jean, jež na scénu přináší nekomplikovanou upřímnost a přirozenost a nebuduje si kolem sebe obranný krunýř pozérství. Při jejím dialogu s opilou Phoebe, kdy vlídně odráží její zraňující útoky, to najednou v prostoru Stavovského divadla zavoní jako při jarní bouřce. Opravdovost emocí však pohříchu vyprchá podobně rychle jako elektřina z povětří.

Komikovi příliš nepomohla ani lehká a příjemná muzika Mikiho Jelínka, kterou hraje živě kapela. Ani umně provedená scéna - jakási skládačka, v níž je do sebe zaklesnutý svět privátní a showbyznysu. Nejprve se před diváky odkryje průhled do městské periferie, aby sem pak vplula ku lisa Archieho domácnosti, která průběžně uvolňuje místo music-hallovému pódiu s oponkou.

Jeviště se proměňuje bez zádrhelů, text plyne a herci odvádějí své party s řemeslnou rutinou - na první pohled je tu vše, jak má být. Jenže inscenace se ne a ne dostat do pořádného tempa. Zrada se skrývá možná v oné jednoznačné interpretaci Archieho, kde není místo byť jen pro záblesk sympatií. Lascivní fórky a šmírácká pachuť této figury se přilepily na paty inscenátorům a zbrzdily je v rozletu. Miroslav Donutil svůj boj o Komika prohrál - nikoliv ovšem ve srovnání s Peškem, ale ve srovnání s tím, co na divadle dokázal on sám.

Archie (Miroslav Donutil).

Archie (Miroslav Donutil).

Billy (Josef Vinklář), Archie (Miroslav Donutil) a Jean (Tatiana Vilhelmová).

Billy (Josef Vinklář), Archie (Miroslav Donutil) a Jean (Tatiana Vilhelmová).

Phoebe (Iva Janžurová), Archie (Miroslav Donutil) a Jean (Tatiana Vilhelmová).

Jean (Tatiana Vilhelmová) a Billy (Josef Vinklář).

Billy (Josef Vinklář) a Jean (Tatiana Vilhelmová).