Činohra pak na jubilejní rok chystá hříčky Zbyhoň! a Plukovník Švec v progresivní režii Jana Friče a Jiřího Havelky. Oba činoherní kusy míří na experimentální prkna Nové scény, takže plné hlediště asi očekávat nemůžeme.
Nevolám tu po nějakém patetickém zhodnocení sta let naší republiky, kdy by se ve zlaté kapličce Masaryk s Havlem plácali po zádech, v naznačeném výčtu chystaných premiér pro novou sezonu mi ale chybí nějaká událost. Událost, na jejíž premiéru by se netrpělivě čekalo. Dostat do divadla davy je těžké, ale výročí republiky se k tomu dalo využít jako dobrá reklama.
Národní divadlo se o něco takového naposledy pokusilo před čtyřmi lety uvedením Wilsonova 1914 k výročí sta let od vypuknutí velké války. Ač nafouklou a manýristickou bublinu amerického režiséra kritika spíše strhala, byla to na dlouhou dobu jediná premiéra, o které se tu opravdu mluvilo.
Kontroverzní chorvatský režisér Oliver Frljić, který v Polsku způsobil skandál, když na jevišti oběsil Jana Pavla II., mi na otázku, co pálivého by zinscenoval o Češích, bez rozmyslu odpověděl, že třeba téma rozpadu Československa by ho zajímalo hodně. Škoda, že o známé evropské režiséry není nyní v Národním zájem. Možná by jejich jméno naplnilo i tu věčně hladovou Novou scénu.
Daniel Špinar ke spolupráci se zahraničním režiséremMůj koncept je trochu jiný, považuji činohru za lokálnější věc. Navíc je to problematické i po finanční stránce či co se jazykové bariéry týče. V těch prvních pěti letech, co tu jsem, podle mne není pro soubor důležité, aby se setkal s někým zvenku. Myslím, že je lepší pracovat s těmi nejlepšími režiséry z Čech, protože oni znají jazyk, zdejší klima, atmosféru i politickou situaci - prostě všechno, co s činohrou souvisí. Nikdy jsem nedeklaroval, že chci nějak zásadněji spolupracovat se zahraničními režiséry. Myslím, že je tu hodně talentovaných lidí mezi třiceti a čtyřiceti, kteří by měli dostat šanci režírovat v Národním divadle. |
