Herečka Iris Kristeková během zkoušek stand-upu Iris

Herečka Iris Kristeková během zkoušek stand-upu Iris | foto: Vojtěch Brtnický

Nejsem ze standardní rodiny, říká herečka Kristeková. Chystá hudební stand-up

  • 0
S drsným humorem vzpomíná na dětství a dospívání, které trávila po boku někdy i třinácti lidí na pětasedmdesáti metrech čtverečních. Tak do pražského Paláce Akropolis lákají tvůrci na hudební stand-up nazvaný Iris, kde v režii Miřenky Čechové odhalí herečka a zpěvačka Iris Kristeková velký kus svého já.

Představení je označováno jako hudební stand-up. Co si pod tím představit?
Jde o formu vyprávění, která je protkaná písničkami. Hudba tvoří důležitou složku a stand-up je vlastně způsob, jak příběh podáváme. Tedy skrze humor, nadsázku, odstup a přímé oslovování diváka. Od divadelní hry se podle mě odlišuje tím, že je každý večer jedinečný a autentický právě v komunikaci s divákem, na kterého mohu spontánně reagovat. A zároveň tím, že se neschovávám za žádnou postavu.

Budete hovořit o „dětství a dospívání po boku až třinácti lidí na pětasedmdesáti metrech čtverečních“ a „snaze vyvázat se ze sociálního a rodinného dědictví“. Co to přesně znamená?
Nepocházím ze standardní rodiny, mám šest sourozenců, tedy těch, které znám. Jsem dvacetkrát teta a sedmadvacetkrát prateta, tak si asi umíte představit, jak těžké je se v téhle pavučině orientovat. Ale měla jsme to štěstí, že jsem poměrně brzy mohla odejít do „velkého světa“, tedy do Prahy na konzervatoř.

Invisible

Miřenka Čechová

Série Miřenky Čechové a její skupiny Tantehorse věnovaná neviditelným ženám vznikla v roce 2018 z touhy zviditelnit autobiografické příběhy žen, výjimečných umělkyň, které z různých důvodů zmizely z centra pozornosti, anebo se do něj nikdy nedostaly.

Ať již kvůli politickým událostem, věku, nedobrovolnému konci kariéry, či dědičné zátěži tvořily a tvoří tyto umělkyně tak trochu navzdory.

Po herečce a zpěvačce Haně Frejkové a primabaleríně Barboře Vašků Kaufmannové teď odkrývá svůj příběh i Iris Kristeková.

Nicméně každá změna trochu bolí. Snažila jsem se adaptovat na novou realitu a najít zakotvení, byť to bylo dost komplikované a trvalo to dlouhou dobu. Z Příbrami jsem si odnesla hroší kůži, ochranné masky, ale i ty mají určitou expirační dobu, hlučnost, hodně hlasitý smích a sklon k závislosti na permanentní euforii.

Půjde tedy o velice osobní zpověď. Jak dlouho jste se k něčemu takovému odhodlávala?
„Ric pic bum. A bylo,“ dělám si srandu. Teď vážně, s nápadem přišla Miřenka. Nejprve mi to přišlo vtipné, proč já? Co je na mě zajímavého, co by mohlo lidi na mě bavit? Ale pak jsme viděla její dokumentární sérii Invisible o neviditelných ženách a tam mi došlo, jak podstatné je přinášet na jeviště aktuální sociální témata a dokumentární přístup.

A pak jsme viděla nekompromisní inscenaci Liebestod od Angéliky Liddellové na Nové scéně a strhla mě ve své velikosti, odvaze a drzosti, jak šla proti sobě i proti společnosti, a to mě totálně přesvědčilo, i přes to, že polovina diváků z divadla znechuceně odešla. Došlo mi, jak silně očistnou funkci může mít umění. Aktivovala moji odvahu k tomu vyjít ze své komfortní zóny a jít s kůží na trh, překročit vlastní stín a postavit se svým strachům z toho, čím a kým může tato zpověď pohnout.

Kdo vás tedy přesvědčil?
Kromě Angéliky, která zažehla první jiskru, za proces péče, servis a uvedení do provozu tohoto vehiklu – divadelního kusu, může Miřenka. Vážně, je důležité tvořit v bezpečném prostředí a to mi tým Tantehorse stoprocentně poskytl. Stejně jako Palác Akropolis, který mi dal individuální prostor a podmínky. V životě by mě nenapadlo, že by mi někdo dal možnost mít svůj obličej ve veřejném prostoru ve velikosti dinosaura.

Je to pro vás i určitý způsob, jak se s minulostí vyrovnat?
„Tak aby bylo jasno, tohle není žádná terapie! Tu už mám odchozenou, poctivě zaplacenou“, říkám v představení. A je to pravda. Pokud bych s minulostí dostatečně vyrovnaná nebyla, představení bych nemohla zvládnout.

Iris

Premiéra hudebního stand-upu Iris se uskuteční v Paláci Akropolis 4. a 5. září, první reprízy jsou naplánované na 19. a 20. září.

Uvědomila jste si během příprav představení, kdy jste patrně musela analyzovat svou minulost, nějaké nové souvislosti? Na co jste třeba přišla?
Bohužel ano. Když jsme se začala vracet k textům z minulosti, objevila jsem jistou skutečnost, kterou jsem vytěsnila. Myslela jsem si, že už jsme se z největší žumpy svého života dostala, ale ne. Otevřela jsme v sobě další pandořinu skříňku a bylo nutné, aby i tato pravda vyšla najevo. Bylo to bolestivé, protože jistá situace se znovu opakovala a mě teprve tehdy došlo, že jsem se zcela mýlila. Byl to obrat o 360°. S hanbou jsem se musela znovu vyrovnat. Naštěstí jsme byla v plné síle a dokázala jsem ji zpracovat o to rychleji. Nebýt tohoto představení, tak bych si to nikdy nepřiznala.

Kde dále vás diváci mohou vidět? Chystáte něco nového?
S mojí letitou uměleckou srdcovkou Didi.art, pod skvělým vedením Diany Šoltýsové, připravujeme na říjen projekt na třicet jedna minut v baru The Pitchers. Všechny bych ráda pozvala na poslední tři představení Vyhnání Gerty Schnirch, které hrajeme v Žižkovském divadle Járy Cimrmana nebo na Hanu v Klicperově divadle v Hradci Králové, oboje v Dianině režii. Nebo do Klubovny Divadla v Celetné na Krásku z Leenane v režii Jakuba Špalka.

Díky představení Iris vzniká moje nová kapela, která bude mít premiéru 17. listopadu v Paláci Akropolis právě po představení Iris.