Tajovský zemřel ve věku osmdesáti sedmi let 11. prosince 1999, v den padesátého výročí číhošťského zázraku. Informace o pohybu oltářního kříže v kostele v Číhošti na Havlíčkobrodsku, jehož svědky bylo několik lidí, se staly podnětem k zatčení tamního faráře Josefa Toufara a odstartovaly likvidaci české katolické církve.
Tajovský stál v čele kláštera v Želivě u Humpolce od února 1948, zůstal tam však pouze dva roky. Po zatčení Toufara v lednu 1950 byli želivští premonstráti v čele s Tajovským obžalováni, že shromažďovali zbraně a podíleli se na špionáži. Ve vykonstruovaném procesu byl Tajovský odsouzen ke 20 letům vězení.
Na svobodu se dostal díky amnestii v roce 1960, poté však měl zakázánu duchovní službu a pracoval jako dělník. Po pádu totalitního režimu byl rehabilitován a v roce 1991 začal obnovovat řeholní život želivských premonstrátů. Přes svůj vysoký věk zůstal v úřadě až do září 1999, kdy jej v opatském křesle vystřídal Bronislav Kramár.
Ve svých vzpomínkách zachycuje Tajovský mimo jiné řadu osobností, s nimiž se v životě setkal, například básníka Jakuba Demla, nakladatele Josefa Floriana, Václava Havla, někdejšího opata břevnovského kláštera Anastáze Opaska, francouzskou básnířku Suzanne Renaudovou, básníka a výtvarníka Bohuslava Reynka, spisovatele Pavla Tigrida a Jana Zábranu, básníka Jana Zahradníčka, malíře Jana Zrzavého či teologa Josefa Zvěřinu. Knihu doplňují dokumenty, obsáhlá obrazová příloha a jmenný rejstřík.
