První album vám přineslo ocenění Zpěvačka roku, ale co se týče prodejnosti, očekávání vydávající firmy tak docela nenaplnilo.
Myslím, že to žádný průšvih nebyl. Prodalo se přes deset tisíc nosičů, což je v pohodě. Ale je pravda, že náklady na první desku se firmě většinou nevrátí - asi proto se podepisují exkluzivní smlouvy.
Pokud vím, při natáčení novinky jste měla absolutní svobodu a nikdo vám do ničeho nemluvil. Znamená to, že vydavatel k vám má téměř bezmeznou důvěru?
Samozřejmě se musely vymezit určité mantinely. Vzhledem k tomu, že jsem měla za sebou skupinu Secretion, jejíž členové by některé věci "neskousli", měla jsem bič vzadu za sebou a zároveň i vepředu, tedy od firmy.
Narážíte v hudebním showbyznysu v důsledku své umělecké tvrdohlavosti?
Ano, jdu si za svým, ale musím říct, že se cítím pevná v nějaké komunitě hudebníků. Potřebuju mít kolem sebe lidi, kteří mi určitým způsobem pomáhají. Neumím objektivně posoudit, co dělám dobře a co ne. Vlivů toho, co poslouchám, a různých tlaků zvenčí je hrozně moc.
Máte za to, že jste dnes méně ovlivnitelná - v tom negativním smyslu - než dřív?
Myslím, že ano. Když si člověk sáhne na věci, v nichž se necítí dobře, už ví, co nechce. Přesto se občas dostanu do situace, kdy si říkám: Ty vole, co tady děláš?
Album vaší předchozí skupiny Pusa i váš debut držel producentsky pevně ve svých rukou David Koller. Tentokrát jste si nahrávku pohlídala částečně sama, částečně ve spolupráci s bubeníkem Štěpánem Smetáčkem, případně i s dalšími členy vaší doprovodné kapely. Co vás k tomu vedlo?
Už na Puse mi David nechal hodně prostoru, abych se projevila sama za sebe. A obě moje desky volně pokračují v tom proudu, se kterým jsem začala právě v Puse. Materiál na nové album jsme tentokrát připravili jako kapela - a řekli jsme si, že je nesmysl, aby do toho vstoupil nějaký producent "zvenčí". Člověk, jenž nebyl u tvoření písniček a který by přišel ve chvíli, kdy už máme jasno o aranžích apod. Kluci mě přesvědčili, ať si to ohlídám sama, když je to moje deska... Zpočátku jsem si říkala, že to vůbec nepřipadá v úvahu, ale nakonec se to ukázalo jako jediné a nejlepší řešení.
Řada nových písní působí takovým temnějším, někdy vyloženě posmutnělým dojmem. Souvisí to s něčím konkrétním?
Jsem taková melancholická osoba. Už od dětství, když jsem zhudebňovala básničky, ze mne vždycky lezlo něco zasněného a melancholického. I když na druhou stranu se dokážu bavit, umím být rozjetá roštěnka a můžu zpívat třeba hardcore... Tu moji melancholii, energii, která ze mě vychází, ale necítím jako depresi. V časech skupiny Pusa jsem do muziky opravdu dávala svoje deprese, byla tam strašlivá zamračenost, žádný náznak světla. Na téhle desce nic takového není, neobsahuje nějakou negaci. V Puse jsem byla vysloveně zlá žena - dneska už nechci být zlá.
Před rokem absolvovala jednorázový comeback někdejší skupina Sluníčko. Vzdor ohromnému úspěchu jste veškeré nabídky na další koncerty Sluníčka odmítla s poukazem na to, že dnes už se nacházíte jinde. Znamená to, že k takovému hodně syrovému, neučesanému big beatu byste v současnosti těžko hledala vztah?
O muziku nejde. Spíš si nedokážu představit dnešní fungování takové kapely, jakou bylo Sluníčko, nebo ještě přesněji lidí, kteří tam tehdy hráli. Už je to pryč, každý jsme úplně jinde. Bylo to sice výborné, úplně stejný "mejdan" jako kdysi, ale nedokážu si představit, jak bychom mohli nějak smysluplně pokračovat. Ve Sluníčku jsem nefungovala hlavou, všechno bylo jenom o spontánnosti, navíc jsem tam neměla skoro žádné slovo a po stránce invence moc nepřispívala. Když to řeknu hodně tvrdě, s tou kapelou jsem vlastně neměla moc společného a jenom jsem jí propůjčovala svůj hlas. Ačkoliv i to může být funkční.
Přesto se zdá, že vám už od dob Pusy je bližší spíše uvolněnější, popovější hudební poloha než nějaký mazec.
Mě baví všechno možné. Například jsem udělala dvě písničky s Jazem Colemanem (britský hudebník a producent, autor symfonických úprav skladeb Čechomoru - pozn. aut.), přičemž jedna z nich je tvrdý hardcore. A je to super a baví mě to - stejně jako mě baví zcela odlišné věci. Ovšem je pravda, že to, co ze mne leze na mých deskách, jsem prostě já a asi nebudu nikdy dělat něco výrazně jiného.
Něčím pro vás novým určitě byla - vlastně stále je - spolupráce s Čechomorem. Otevřela vám nějaké do té doby naprosto netušené obzory?
Systém fungování téhle kapely j e nesmírně poučný. Kluci z Čechomoru jsou absolutně v pohodě, ke všemu přistupují s naprostým klidem, byť třeba rázně, a vše si užívají od začátku do konce. Až díky nim jsem pochopila, že je zbytečné, když něco strašně prožívám, a pokud se mi něco zdá špatně, zprudím s tím celé okolí. Tohle poznání mi pomohlo v komunikaci s lidmi, s nimiž teď hraju v Secretion. Dokonce si troufám tvrdit, že mi hodně vyčistilo život.
Nejpozději s albem Čechomoru Proměny jste se stala pro většinu lidí hvězdou. Pociťujete to nějak sama na sobě?
Úspěchy s Čechomorem mi možná dodaly nějakou sebedůvěru, ale že bych si připadala jako hvězda? Jo, občas se na pódiu s Čechomorem, když je pod námi ohromné množství lidí, cítím jako hvězda. V nitru přece jenom jsem trochu exhibicionista. Ale v normálním životě se jako žádná hvězda necítím: mám různé mindráky a tak. Hm, hvězda… (pobaveně se usmívá)
Potřebujete ke spokojenosti také vědomí, že se vaše muzika líbí posluchačům?
Kdybych měla pocit, že jsem udělala něco skvělého, ale lidi to nepřijali, bylo by to pro mě hodně nepříjemné. Zpětnou vazbu od posluchačů prostě potřebuju, jsem normální komediant. Ale hudba, kterou dělám, není zase nějaká masová záležitost, takže jsem spokojená vlastně s minimem. Když srovnám to, co se děje kolem mne, s Čechomorem, je to úplně jiná hladina. Ovšem vyhovuje mi to, snažím se držet v realitě.
A toužíte po tom, dostat se s vlastní tvorbou do oné vyšší hladiny?
Ani ne. Cítím se teď hodně spokojená. Snad bych si jen chtěla užít více koncertů, kde má kapela větší komfort, který ke kvalitnímu výkonu potřebuje. A po čem hodně toužím, je vyjet si zahrát někam do jiné země. S tím, že nepředpokládám, že pojedu do světa a stanu se tam slavná…
Můžete tam vyrazit už teď, ale musíte počítat s tím, že budete hrát někde v klubu pro třicet lidí.
Jasně, já vím. Ale i to by bylo skvělé! Myslím, že by do toho šel každý z naší kapely, protože v téhle republice už známe každou píď.
Myslím, že to žádný průšvih nebyl. Prodalo se přes deset tisíc nosičů, což je v pohodě. Ale je pravda, že náklady na první desku se firmě většinou nevrátí - asi proto se podepisují exkluzivní smlouvy.
Pokud vím, při natáčení novinky jste měla absolutní svobodu a nikdo vám do ničeho nemluvil. Znamená to, že vydavatel k vám má téměř bezmeznou důvěru?
Samozřejmě se musely vymezit určité mantinely. Vzhledem k tomu, že jsem měla za sebou skupinu Secretion, jejíž členové by některé věci "neskousli", měla jsem bič vzadu za sebou a zároveň i vepředu, tedy od firmy.
Narážíte v hudebním showbyznysu v důsledku své umělecké tvrdohlavosti?
Ano, jdu si za svým, ale musím říct, že se cítím pevná v nějaké komunitě hudebníků. Potřebuju mít kolem sebe lidi, kteří mi určitým způsobem pomáhají. Neumím objektivně posoudit, co dělám dobře a co ne. Vlivů toho, co poslouchám, a různých tlaků zvenčí je hrozně moc.
Máte za to, že jste dnes méně ovlivnitelná - v tom negativním smyslu - než dřív?
Myslím, že ano. Když si člověk sáhne na věci, v nichž se necítí dobře, už ví, co nechce. Přesto se občas dostanu do situace, kdy si říkám: Ty vole, co tady děláš?
Album vaší předchozí skupiny Pusa i váš debut držel producentsky pevně ve svých rukou David Koller. Tentokrát jste si nahrávku pohlídala částečně sama, částečně ve spolupráci s bubeníkem Štěpánem Smetáčkem, případně i s dalšími členy vaší doprovodné kapely. Co vás k tomu vedlo?
Už na Puse mi David nechal hodně prostoru, abych se projevila sama za sebe. A obě moje desky volně pokračují v tom proudu, se kterým jsem začala právě v Puse. Materiál na nové album jsme tentokrát připravili jako kapela - a řekli jsme si, že je nesmysl, aby do toho vstoupil nějaký producent "zvenčí". Člověk, jenž nebyl u tvoření písniček a který by přišel ve chvíli, kdy už máme jasno o aranžích apod. Kluci mě přesvědčili, ať si to ohlídám sama, když je to moje deska... Zpočátku jsem si říkala, že to vůbec nepřipadá v úvahu, ale nakonec se to ukázalo jako jediné a nejlepší řešení.
Řada nových písní působí takovým temnějším, někdy vyloženě posmutnělým dojmem. Souvisí to s něčím konkrétním?
Jsem taková melancholická osoba. Už od dětství, když jsem zhudebňovala básničky, ze mne vždycky lezlo něco zasněného a melancholického. I když na druhou stranu se dokážu bavit, umím být rozjetá roštěnka a můžu zpívat třeba hardcore... Tu moji melancholii, energii, která ze mě vychází, ale necítím jako depresi. V časech skupiny Pusa jsem do muziky opravdu dávala svoje deprese, byla tam strašlivá zamračenost, žádný náznak světla. Na téhle desce nic takového není, neobsahuje nějakou negaci. V Puse jsem byla vysloveně zlá žena - dneska už nechci být zlá.
Před rokem absolvovala jednorázový comeback někdejší skupina Sluníčko. Vzdor ohromnému úspěchu jste veškeré nabídky na další koncerty Sluníčka odmítla s poukazem na to, že dnes už se nacházíte jinde. Znamená to, že k takovému hodně syrovému, neučesanému big beatu byste v současnosti těžko hledala vztah?
O muziku nejde. Spíš si nedokážu představit dnešní fungování takové kapely, jakou bylo Sluníčko, nebo ještě přesněji lidí, kteří tam tehdy hráli. Už je to pryč, každý jsme úplně jinde. Bylo to sice výborné, úplně stejný "mejdan" jako kdysi, ale nedokážu si představit, jak bychom mohli nějak smysluplně pokračovat. Ve Sluníčku jsem nefungovala hlavou, všechno bylo jenom o spontánnosti, navíc jsem tam neměla skoro žádné slovo a po stránce invence moc nepřispívala. Když to řeknu hodně tvrdě, s tou kapelou jsem vlastně neměla moc společného a jenom jsem jí propůjčovala svůj hlas. Ačkoliv i to může být funkční.
Přesto se zdá, že vám už od dob Pusy je bližší spíše uvolněnější, popovější hudební poloha než nějaký mazec.
Mě baví všechno možné. Například jsem udělala dvě písničky s Jazem Colemanem (britský hudebník a producent, autor symfonických úprav skladeb Čechomoru - pozn. aut.), přičemž jedna z nich je tvrdý hardcore. A je to super a baví mě to - stejně jako mě baví zcela odlišné věci. Ovšem je pravda, že to, co ze mne leze na mých deskách, jsem prostě já a asi nebudu nikdy dělat něco výrazně jiného.
Něčím pro vás novým určitě byla - vlastně stále je - spolupráce s Čechomorem. Otevřela vám nějaké do té doby naprosto netušené obzory?
Systém fungování téhle kapely j e nesmírně poučný. Kluci z Čechomoru jsou absolutně v pohodě, ke všemu přistupují s naprostým klidem, byť třeba rázně, a vše si užívají od začátku do konce. Až díky nim jsem pochopila, že je zbytečné, když něco strašně prožívám, a pokud se mi něco zdá špatně, zprudím s tím celé okolí. Tohle poznání mi pomohlo v komunikaci s lidmi, s nimiž teď hraju v Secretion. Dokonce si troufám tvrdit, že mi hodně vyčistilo život.
Nejpozději s albem Čechomoru Proměny jste se stala pro většinu lidí hvězdou. Pociťujete to nějak sama na sobě?
Úspěchy s Čechomorem mi možná dodaly nějakou sebedůvěru, ale že bych si připadala jako hvězda? Jo, občas se na pódiu s Čechomorem, když je pod námi ohromné množství lidí, cítím jako hvězda. V nitru přece jenom jsem trochu exhibicionista. Ale v normálním životě se jako žádná hvězda necítím: mám různé mindráky a tak. Hm, hvězda… (pobaveně se usmívá)
Potřebujete ke spokojenosti také vědomí, že se vaše muzika líbí posluchačům?
Kdybych měla pocit, že jsem udělala něco skvělého, ale lidi to nepřijali, bylo by to pro mě hodně nepříjemné. Zpětnou vazbu od posluchačů prostě potřebuju, jsem normální komediant. Ale hudba, kterou dělám, není zase nějaká masová záležitost, takže jsem spokojená vlastně s minimem. Když srovnám to, co se děje kolem mne, s Čechomorem, je to úplně jiná hladina. Ovšem vyhovuje mi to, snažím se držet v realitě.
A toužíte po tom, dostat se s vlastní tvorbou do oné vyšší hladiny?
Ani ne. Cítím se teď hodně spokojená. Snad bych si jen chtěla užít více koncertů, kde má kapela větší komfort, který ke kvalitnímu výkonu potřebuje. A po čem hodně toužím, je vyjet si zahrát někam do jiné země. S tím, že nepředpokládám, že pojedu do světa a stanu se tam slavná…
Můžete tam vyrazit už teď, ale musíte počítat s tím, že budete hrát někde v klubu pro třicet lidí.
Jasně, já vím. Ale i to by bylo skvělé! Myslím, že by do toho šel každý z naší kapely, protože v téhle republice už známe každou píď.
|
Lenka Dusilová (27) |
 Fotografie Lenky Dusilové z přebalu jejího sólového CD. |
 Fotografie Lenky Dusilové z přebalu jejího sólového CD. |
 Fotografie Lenky Dusilové z přebalu jejího sólového CD. |
 Fotografie Lenky Dusilové z přebalu jejího sólového CD. |
 Lenka Dusilová |
 Lenka Dusilová během on-line rozhovoru v redakci iDNES. |
 Lenka Dusilová během on-line rozhovoru v redakci iDNES. |
 Lenka Dusilová |
 Lenka Dusilová 2 |
 Lenka Dusilová 3 |
 Lenka Dusilová 4 |
 Lenka Dusilová 5 |
 Lenka Dusilová 6 |
 Lenka Dusilová 7 |
 Lenka Dusilová |
 Lenka Dusilová s cenou pro nejlepší zpěvačku roku |
 Zpěvačka roku 2000 Lenka Dusilová na rautu v pražském Veletržním paláci, který následoval po předávání Cen Akademie populární hudby za rok 2000. |
 Českomoravská hudební společnost a Lenka Dusilová na charitativní akci Pomozte dětem v rožnovském skanzenu. (16.4.2001) |
 Zpěvačka Lenka Dusilová na festivalu Rock For People v Českém Brodě (4. - 6. července 2002). |
 Lenka Dusilová na festivalu Benátská noc (26. července 2003) |
