K nejohroženějším památkám u nás patří nesporně kamenné památky dopravního značení. On je vlastně za opravdické památky skoro nikdo neuznává.
Na soupisu Národního památkového ústavu je v celém Karlovarském kraji zapsán snad jen skoro čtyři metry vysoký rozcestník válcového tvaru u silnice z Mariánských Lázní do Chebu na odbočce k zámku Kynžvart.
Ten pochází z doby výstavby této kdysi císařské silnice (Kaiserstrasse) v letech 1817 až 1826. Ani ten však doposud statut památky chráněné státem nezískal.
Kilometrovník v Jáchymovské ulici ukazuje vzdálenost do Chebu v době, kdy ještě neexistovala dálnice.
Lidé, kteří do života vstupovali v prvních dvou dekádách po druhé světové válce, je jistě dobře pamatují. Masivní, půl druhého metru vysoké kamenné patníky s bílým nátěrem a výraznými černými číslicemi vroubily tenkrát v nekonečných řadách všechny alespoň trochu důležité silnice.
Asi nejznámějším jejich reprezentantem je proslulá třináctka v Běchovicích, místo startu nejstaršího běžeckého závodu u nás. Ano, řeč je o typizovaných kilometrových kamenech podle vzoru z roku 1933.
Kamenné sloupy s údaji o vzdálenosti od středu tehdejšího světa jsou známé už z dob starého Říma. Na počátku našeho letopočtu už vroubily všechny důležité cesty, rozbíhající se z věčného města na všechny světové strany.
Vzdálenosti se tenkrát udávaly v mílích (ta římská měla 1477,5 metru) a jejich pojmenování milníky přežilo až do dnešních časů, kdy už sotvakdo ví, co taková míle vlastně obnášela.
Ona také nebyla míle jako míle – například u nás kdysi nejběžnější míle česká měřila 7003 metry, současně s ní ale byly používány i rakouská poštovní míle o délce 7585,936 metru nebo míle slezská o délce 6483 metry.
Někdy, například právě u našich sousedů v Sasku, bývaly vzdálenosti udávány v hodinách jízdy (Wegstunden), což byl, věřte-nevěřte, velice exaktní údaj. Hodina jízdy měřila přesně 4,531 kilometru, dvě hodiny daly jednu saskou míli (9,062 km), která se dělila na 2000 saských prutů (Ruthen) nebo 16 tisíc drážďanských loktů (Dresdner Ellen).
Vzdálenosti se udávaly ve zlomcích, třeba z Oberwiesenthalu do Drážďan to dalo 24 a pět osmin hodiny, no zkuste si to přepočítat…
Pořádek do této džungle přineslo až zavedení decimální metrické soustavy. Na území Rakousko-Uherska, a tedy i v Čechách k němu došlo v roce 1871 a od roku 1876 už byly vzdálenosti na císařských (ergo státních) silnicích a železnicích udávány výhradně v kilometrech.
K završení všech snah o sjednocení a zjednodušení dopravního značení pak u nás došlo až v roce 1933, kdy byl v celém tehdejším Československu zavedený jednotný typizovaný kilometrovník, definovaný jako čtyřboký hranol o základně 25 x 25 cm vysoký 140 cm, na vrcholu s čepičkou ve tvaru tupého jehlanu.
Čtyřboký hranol na vrcholu s čepičkou
Na stranách byly opatřeny výraznými číslicemi udávajícími vzdálenosti v kilometrech od počátku staničení (kilometr nula). Stavěly se na každém kilometru při levé straně silnice (jezdilo se tenkrát vlevo) a k vozovce byly natočeny v úhlu 45° tak, aby číslice byly jasně viditelné z obou směrů. Bývaly pečlivě nabílené s černě zvýrazněnými číslicemi a čepičkou v barvě odpovídající barvě silnice na tehdejších mapách.
S počátkem přestavby a modernizace československé silniční sítě někdy v polovině 60. let začaly tyto populární kameny mizet a dnes je jich méně než toho příslovečného šafránu.
Najdou se většinou u silnic, které už dávno ztratily svůj význam (třeba cesta z Nových Hamrů do Jelení), nebo někde ve městech, která dálkovou dopravu vytěsnila na obchvaty.
Na území města Karlových Varů najdeme hned dva. První jen pár desítek metrů od Kauflandu ve směru do Dvorů, kde se vlevo u silnice v křoví krčí už značně vychýlený kilometrovník s číslicí 119, která udává vzdálenost od Prahy.
Druhý se dochoval na Jáchymovské ulici v Bohaticích nedaleko místa, kde doprava odbočuje ulice Kamenického. Ten má číslo 53 odpovídající vzdálenosti od Chebu v dobách, kdy se o nějaké dálnici nikomu ani nezdálo.
Statut kulturní památky tyto pozůstatky historického dopravního značení nemají a jak to vypadá, ani nezískají. Bohužel, sloužily totiž dost dlouho a dost dobře na to, aby se na ně úplně zapomnělo. A navíc – v porovnání se současným plecho-plastovým silničním značením byly docela hezké.
