Proto se rodina vrátila do Dolního Rychnova k rodičům. „Měli jsme štěstí, nedovedu si přestavit, kde bychom v té době vzali peníze na nájem. Manželovi navíc od prosince dlužili mzdu,“ sdělila Lucie Habalová.
Stres ze stěhování a zprávy v médiích o smrtelné nákaze navíc rozbouřily Lucčiny psychické problémy. „Tehdy jsem bojovala s úzkostně depresivní poruchou, kdy jsem v noci měla panické ataky. V té době to bylo nejhorší,“ svěřila se Habalová s tím, že se snaží o těchto problémech před lidmi mluvit, aby díky tomu i jiní mohli své potíže beze studu řešit.
Od března do května si s rodinou udržovala sociální distanc a vyjížděla maximálně na nákup.
„Tehdy jsem své rodiče tři měsíce neviděla. Všichni jsme se separovali. Chtěli jsme chránit sebe i okolí. Pro mou duši to byla docela klikatá cesta. Když se začalo vše otevírat, dostala jsem nabídku od bývalého zaměstnavatele, jestli bych si nechtěla pronajmout prostory a otevřít si své centrum, které by doplnilo nabídku sport studia,“ popisuje dobu po rozvolnění. Nastalo tak rozhodování, zda se má do projektu pustit.
Nakonec se rozhodla, zatížila se úvěrem na rekonstrukci a do podnikání šla s nejlepší kamarádkou. „V létě bylo vše rozvolněné a pracovalo se na prostorách. Dělala jsem tedy lekce na zahradě a jezdila ke klientům, aby byly aspoň nějaké peníze,“ popsala začátky Habalová.
V září měly centrum konečně otevřít, jenže se opět začal šířit covid a kvůli tomu se prodlužovala stavební a hygienická rozhodnutí. „Vymodlené centrum jsme otevřely 3. října a 9. října nás zavřeli,“ řekla Habalová.
V té chvíli začal boj o přežití a zjišťování, jaké jsou možnosti kompenzace, aby se centrum udrželo při životě. „Ukázalo se, že mám nárok na základní kompenzace jako OSVČ. Na rozdíl od kolegyně, která je zaměstnaná, takže nemá nárok na nic,“ uvedla počáteční finanční nesnáze.
Stejná situace se opakovala i s covid nájemným, kdy se první rozhodovací období vztahovalo na dobu rekonstrukce. A tak Lucii nezbylo než vše hradit z mateřské, kompenzačního příspěvku a rezervního fondu, který si dámy vytvořily. Velkou pomocí v té době bylo, že jim majitel Sport studia odpustil dva měsíce nájmu.
„Od října jedeme online tréninky. Snažíme se trénovat jeden na jednoho, kdy předcvičuji z provozovny,“ vysvětluje.
Aspoň touto formou se snažila vydělat na provoz nového centra. „Před Vánocemi se zvedla velká vlna solidarity, kdy byl zájem o poukazy. Od ledna už jsou lidé naprosto bez peněz. Ale to nevadí, cvičíme dál. Uvědomujeme si, že tahle doba je pro všechny těžká, a že když člověk na hodinu vypne mozek a zaskáče si v obýváku, pomůže mu to uniknout do jiného světa,“ řekla.
Frustrace a mizející světlo na konci tunelu
Tento režim udržitelnosti fungoval až do pondělí 15. února. Lucie Habalová má provozovnu v Karlových Varech, ale žije v Dolním Rychnově, tedy v uzavřeném okrese a při výjezdu z něj musí prokázat, že jede do zaměstnání. Toto dokazování není otázkou několika minut, ale téměř hodiny a půl dlouhého čekání. Normálně jí cesta zabere 20 minut.
„Mám klientky, se kterými se domlouvám na přesný čas. Jsou to maminky na mateřské, které mají svůj rytmus s dětmi,“ vysvětlila důležitost dodržení naplánovaného termínu. Přitom v neděli 14. února projela bez sebemenšího zdržení.
„I to málo, co jsem mohla vydělat na provoz, je kvůli uzávěře pryč,“ posteskla si Habalová, které tak zhasla poslední naděje. Bezmoc umocňuje i skutečnost, že se nemůže vidět ani s vlastní maminkou. Jsou od sebe vzdálené dvacet kilometrů, ale sejít se nemůžou, protože dcera žije ve „špatném“ okrese. „Kvůli čáře v mapě k ní nemůžu, i když mám potvrzení o antigenech a jsem negativní,“ dodala.
„Frustrace a mizející světlo na konci tunelu. A ti pánové nahoře se dohadují o nás bez nás. Neříkám, že vést v tuto chvíli národ je jednoduché, ale přijde mi, že tam vévodí osobní zájmy nad tím, jak žije obyčejný občan,“ neskrývá svou nelibost Habalová s tím, že podobných malých příběhů jsou tisíce a tito obyčejní lidé na současnou situaci doplácí nejvíce.
„Chci upozornit na drobné lidské příběhy, na které není vidět,“ řekla. Podle ní vše korunuje pocit marnosti, protože pravidla, která platí pro obyčejné lidi, neplatní pro vládní činitele, což vede k naprosté demotivaci občanů.
Dnes je v minusu. Ví, že se zbytkem úspor vydrží maximálně do konce března. Přesto nemá v plánu otevřít centrum hned, jak skončí nouzový stav ze den na den. Počká si na všeobecně platné hygienické postupy.
Zároveň klade důraz na křehkou psychiku člověka. „Když jsem jela o víkendu k hranici a věděla, že nedělám nic špatného, jen jedu do své provozovny, tak se mi rozklepala kolena. Říkala jsem si, co když se dotyčnému policistovi nebudu líbit a nepustí mě? Svým způsobem je to velmi nedůstojné, proč bych měla někomu dokazovat, kde pracuji. Nechci nic zlehčovat, ale je to nekonečná frustrace,“ popsala.
