S večery Málkových je tak takřka bez výjimky spojeno francouzské víno a při cestách do ciziny nabírají neomylně směr do míst, která je tolik okouzlila. Právě z jejich nadšení pro tuto zemi se zrodil Francouzský dům, kde lidé pořídí kvalitní vína od tamních vinařů, delikatesy či přírodní kosmetiku. Vše, co manželé nabízejí, i sami používají.
„Za vším si osobně stojíme, na webu máme své fotky, adresy, nejsme žádní neurčití dodavatelé,“ shodují se. Ostatně i jejich obchod se nachází přímo u nich doma.
Z vašeho domu, obchodu, ale i pohostinnosti a celkového naladění Francie přímo sálá. Bylo to tak vždy? Kdy vaše srdce zahořelo pro Francii?
Zdeněk Málek: Bylo to v roce 2001, když jsem byl s delegací ze žďárské radnice na návštěvě ve francouzském Cairanne, partnerském městě Žďáru. Tehdy jsem pracoval jako ředitel Regionálního muzea a věnoval se focení, takže mým úkolem bylo akci dokumentovat. V té době jsem víno vůbec nepil, nezajímalo mě. Bydleli jsme tam ale u jednoho starého pána, který k jídlu samozřejmě víno donesl. Já se ho napil a bylo to, jako by se mi otevřely dveře do jiného světa.
Eva Málková (52) |
Váš pohled na víno se tímto zážitkem změnil?
Zdeněk Málek: Ano, najednou jsem vše vnímal jinak. Takže za veškeré kapesné jsem si tam nakoupil víno, nějakých deset lahví. A o dva roky později jsem vyrazil do této oblasti znovu, tentokrát i s manželkou Evou.
Jaké byly první dojmy? Hned jste naskočili na francouzskou vlnu?
Zdeněk Málek: Provence je hodně malebná oblast, takže nás okouzlily domky s barevným okenicemi, krásná krajina, jasně modrá obloha… Na tamní styl života a naladění obyvatel jsme si ale museli chvíli zvykat. Když jsme přijeli do Francie poprvé, byli jsme spíš takové německé povahy.
Eva Málková: Zvlášť já jsem s tím měla problém. Přišlo mi důležité, aby se dodržely dohody, termíny. Jenže my jsme někam přijeli na čas, jak jsme byli domluvení, ale ti lidé ještě ani nebyli doma.
Zdeněk Málek: Tam se prostě chodí o 15 až 30 minut později. A je běžné, že když vás někdo pozve domů na večeři, tak dorazíte, a hostitelka ještě lítá v zástěře a chlap se teprve odněkud vrací. Takže si dáte nějaké pití, u toho se povídá, čas plyne. A jim nevadí, že u těch příprav jste, nenechají se nijak vyrušovat.
Eva Málková: Podobné je to i v restauraci. Člověk už má dávno dopito, ale nikdo si vás moc nevšímá. Dokud nenaznačíte, že něco chcete, tak vás prostě neobtěžují.
Takže jste se časem naučili přepnout do stejného módu?
Zdeněk Málek: Do Francie teď jezdíme dvakrát ročně a ze začátku je to vždy takový kulturní šok. Ale pak si člověk rychle a rád zvykne. Je to dané i tamním klima – po většinu roku je hezky, svítí slunce, málokdy prší. Stav mysli je otevřenější, lidé jsou víc komunikativní. Cizí děti i dospělí vás zdraví. V obchodě se prodavačka se zákazníky vybavuje a nikoho ve frontě nenapadne se stresovat. Počká si, protože ví, že i on se s ní bude za chvíli vybavovat taky. O tom, co bylo k obědu, o počasí.
Stejně rychle jste si zamilovali i tamní víno?
Zdeněk Málek: Při každé návštěvě jsme si samozřejmě nějaké pořídili. Zajímavý je ten pocit člověka, který se do toho zvolna dostává. Zpočátku jsem byl nadšený ze svých prvních deseti lahví, protože předtím jsem neměl žádnou. Pak jich máte sedmdesát, potom tisíc, teď asi čtyři tisíce. A stejně se nemůžete zbavit dojmu, že by se ještě nějaká hodila.
Část zásob však putuje k zákazníkům. Našli si tuzemští konzumenti cestu k vašim vínům rychle?
Eva Málková: Zpočátku jsme si vozili víno jen pro sebe, ale protože se o tohle téma začal manžel zajímat opravdu do hloubky – dokonce se účastnil i sklizně a vlastně celého procesu zpracování vína –, přišlo mi škoda to nevyužít. Někdy v roce 2008 jsem navrhla, že bychom mohli zkusit vína i prodávat. Založili jsme tedy e-shop, který jsme ale měli jen jako koníček ke své běžné práci.
Zdeněk Málek: Byli jsme jako Cimrmani, tak trochu jsme ten svůj vedlejšák tajili. Oba jsme byli ve vedoucích funkcích, tak nám nepřipadalo vhodné se tím někde chlubit. Ani jsme náš obchod nijak nepropagovali – lidé si nás našli sami, a většina byla stejně mimo region.
Kdy jste se začali věnovat Francouzskému domu naplno?
Eva Málková: Milníkem byly mé padesátiny, kdy člověk přece jen trochu bilancuje a řeší, jak dál se životem. Do toho přišel covid, což hodně ovlivnilo moji práci v marketingu. To, co mě nejvíc bavilo – organizace veletrhů –, s covidem skončilo. Nakoplo mě to ke změně, a zhruba před třemi lety jsem se začala našemu obchodu věnovat naplno. Necelý rok poté mě následoval manžel. Možná to i osud takto chtěl – můj dědeček byl obchodník, měl koloniál ve Vojnově Městci, a dnes v našem obchůdku máme i regály z jeho původní prodejny.
Kdo jsou vaši zákazníci?
Zdeněk Málek: Většinou lidé, kteří si nás našli, neboť francouzské víno prostě chtějí. Samozřejmě jsou i tací, co jdou na padesátiny, zapomněli dárek a zazvoní, že chtějí nějakou dobrou lahev. To je ale jen malé procento. Pro nás je podstatné, že se lidé vrací, a z mnohých se stali naši přátelé. Jedou sem třeba na výlet, staví se, probereme, co je nového, pak naloží do auta nějaká vína a jedou dál. To je pro nás cennější, než kdyby lítala objednávka za objednávkou ve velkém. Asi nejsme zas tak chtiví výdělku. Jak to nyní děláme, nám stačí k tomu, že se nám dobře žije – ve smyslu dovnitř, do nitra.
Poradíte případnému váhavci i s výběrem?
Eva Málková: Samozřejmě. Nikdo se nemusí zdráhat kdykoliv zazvonit. Nám není líto času večer ani o víkendu, protože nás to baví. Pokud jsme doma, rádi u nás lidi provedeme, vše jim ukážeme. Obchod je vlastně součástí našeho domova, ale my jsme vítací typy, nevadí nám to. Máme tady dlažbu, do toho psa, takže se ani nezouváme.
Zdeněk Málek: Někdy se stane, že ten, kdo se o víno zajímá, nebo má tu smůlu, že tak vypadá, se u nás poněkud zdrží. Jdeme spolu do sklepa a tam ten čas plyne prostě jinak.
Eva Málková: Já pak po hodině dvou jdu dolů toho nešťastníka, který už pomalu omdlévá, zachránit.
Zdeněk Málek: A to jsem obvykle sotva v polovině výkladu!
Jakým způsobem vína ve Francii vybíráte?
Zdeněk Málek: Za 20 let, co do Francie jezdíme, už máme řadu přátel a kontaktů, což je velká výhoda. Za ochutnávkou nových ročníků míříme dvakrát do roka. Pokud se nám něco nezdá, víno nebereme. A každému rozhodnutí předchází několikastupňová kontrola.
Co to znamená?
Zdeněk Málek: Když jde o vinařství, které ještě neznáme, dělám si přípravu i předem – koukám na hodnocení, něco si zjistím. Na místě pak ochutnáváme. I když nám víno sedne, stejně si koupíme ještě vzorky domů – alespoň dvě lahve od druhu. Přece jen ve Francii je jiné klima, člověk tam je rád, takže může podlehnout euforické náladě, což ho může ovlivnit i v rozhodování. Takže to víno zkusíme i doma v Česku, někdy večer. A poté ještě jednou, v jiný den, kdy máme zas jinou náladu, jsme po jiném typu večeře. Musíme si říct: „Ano, to je na beton to, co chceme!“ Pak víno objednáme i pro lidi.
Jaké druhy vína nabízíte?
Eva Málková: Hlavně z oblasti jižní Rhôny, hodně z okolí Cairanne. Ale třeba tamní bílá vína jsou trochu jiná. Nám chutnají, přijdou mi hladká, jemná. Ale pro většinu lidí jsou asi přijatelnější ryzlinky, takže jsme „naši oblast“ rozšířili o Alsasko.
Zdeněk Málek: Jinak základ tvoří vína červená, těch máme asi 94 procent, zbytek bílá a růžová. Celkem jde o zhruba stovku druhů, přičemž prodáme kolem čtyř tisíc lahví ročně. Zájem je i o vína raritní a archivní, přitom tuto kategorii jsme zařadili na e-shop původně spíš jen jako zajímavost. Taková vína totiž běžně k sehnání nejsou.
Eva Málková: Na žádost zákazníků jsme přidali mezi naše produkty i šampaňské z oblasti Champagne. Dodavatele jsme našli přes našeho přítele, vinaře. Ten nám doporučil člověka, který dělá výborné šampaňské a prodává ho jinak jen ve Francii.
Jak často si dáváte víno vy osobně?
Zdeněk Málek: Každý večer. Já tomu říkám úklid dne. Je po večeři, nádobí umyté, uklizeno, starosti jsou pryč z hlavy. A zrovna tenhle poslední fakt je hodně důležitý – mít čistou hlavu, nesmíte pít víno a mít někde vzadu za ušima něco, co vás zneklidňuje, trápí. To pak nemá cenu si k tomu vínu sedat, protože kvůli svému rozpoložení nevíte, co vlastně pijete. Cucáte barevnou vodu, v níž je alkohol. Víno by člověk také neměl pít sám, je to ušlechtilý, společenský nápoj. Sdílet dojmy z vína by mělo být nedílnou součástí jeho pití.
Podle čeho konkrétní druh na večer volíte?
Zdeněk Málek: Jdu do sklepa, tam se dlouze rozmýšlím. Záleží, co jsme jedli v poledne, co je v plánu k večeři. Ptám se i ženy, jaké má tužby. Někdy zvolím deset let starý exemplář, jindy mladé víno. Například pro zimní večery to často bývá víno červené, spíše těžší. Jsou ale různé druhy – některé můžete pít k jídlu, a pak zase takové, k nimž se máte slušně obléct, sednout si a užívat si okamžik, který vám víno přináší.
V nabídce však nemáte jen víno. Jaké produkty ho doplňují?
Eva Málková: Věci, co máme sami rádi. Jelikož k vínu patří i něco dobrého, zařadili jsme třeba černé olivy z Nyons, které mají chráněné označení původu – rostou jen v této oblasti. Navíc jsou speciálně zpracované. Sklízí se v době, kdy už lehce přejdou mrazem, takže jsou trochu svraštělé. Naloží se do solného roztoku, pak scedí a ve sklenicích se prodávají bez nálevu. Nejsou tak hořké, sůl hořkost vytáhne. A jak přešly mrazem, jsou lehce nasládlé. Chutnají tak často i lidem, co olivy moc nemusí.
V nabídce máme i teriny – hrubozrnné paštiky, typické pro Francii, kaštanové krémy, olivový olej, lanýžové produkty či koření – třeba vanilku, různé druhy pepřů. Ty kupujeme od obchodnice původem z Madagaskaru, jejíž rodina tam pěstuje vanilku a obchoduje s kořením už dvě století.
Vidím tu však i mýdla, kosmetiku, čisticí prostředky…
Eva Málková: U známých ve Francii jsem poprvé zkusila marseilleské mýdlo, přímo z mýdlárny v Marseille, a okouzlilo mě, jak funguje. Dá se opravdu použít na vše – praní i mytí těla, obličeje, vlasů. Myjeme s ním dokonce i našeho psa. Při hledání dodavatele jsem zjistila, že marseilleské mýdlo, jehož receptura pochází už ze středověku, není kupodivu chráněná značka, byť stále probíhají legislativní tahanice. Výsledek je, že až 95 procent výrobků s tímto názvem je vyrobeno někde v Turecku, často s přísadami, co tam vůbec nepatří.
Jaká je tedy původní receptura?
Eva Málková: Jen olivový olej, voda, sůl a soda. Naštěstí se nám povedlo sehnat mýdlárnu, která je zakládající člen unie čtyř výrobců, již mýdlo dělají tradičním způsobem. Vaří ho sedm až deset dní v obřích kotlích, sami jsme se na to byli podívat. Zkušený mistr mydlář dokonce směs během procesu občas lehce olízne, aby zjistil, zda už má správné pH.
