Téměř celou svoji aktivní hokejovou kariéru strávil na Slovensku. Možná i proto o jeho hráčských úspěších čeští fanoušci zase až tolik nevědí.
Přitom rodák z Okřešic u Třebíče Karel Čapek patřil k výborným útočníkům. A především v Košicích si ho dlouhá léta hýčkali. Tam také zaznamenal rekord v počtu vstřelených gólů v jednom utkání tehdejší nejvyšší československé soutěže. Za šedesát minut jich stihl šest!
„Bylo to v sezoně 1973/74, hráli jsme na ledě nováčka v Chomutově a vyhráli jsme tam 12:2. Dal jsem dva čisté hattricky a ještě nastřelil dvě tyčky,“ vrátil se Čapek ve vzpomínkách do doby, kdy oblékal košický dres už třetí rok po sobě.
Karel ČapekHokejový útočník a pozdější dlouholetý sportovní funkcionář se narodil 10. dubna 1950. Z rodných Okřešic jezdil hrát hokej od roku 1961 do nedaleké Třebíče, kde potom v sedmnácti letech poprvé nastoupil i za místní A-tým. Dvouletou základní vojenskou službu absolvoval na Slovensku – nejprve v Trenčíně, ovšem na poslední tři měsíce ho převeleli do Košic, kde následně strávil celkem jedenáct sezon. V roce 1982 se vrátil do Třebíče – zpočátku v roli hrajícího trenéra, později převzal klub jako ředitel. Tuto funkci opustil až loni na konci prosince. |
Kdo vás vůbec k hokeji přivedl?
Nikdo. Hráli jsme s klukama jen tak u nás na vesnici na rybníku a taky jsme se účastnili různých turnajů mezi školami. A na jednom z nich mě oslovil tehdejší trenér Jarda Navrátil, jestli bych to nechtěl zkusit v klubu. Šel jsem se na jeden trénink podívat a už jsem zůstal. Bylo mi nějakých jedenáct let.
V dnešní době už byste v tomhle věku začínal dost těžko...
My jsme dělali pořád něco, hráli jsme fotbal, hokej, běhali jsme a házeli kamením. Proto pro nás nebyl přechod do klubu tak těžký. Dnešní děti nedělají skoro nic.
Na druhou stranu je ale potřeba říct, že tehdy byly na zimní sporty mnohem lepší podmínky...
To je pravda, zima byla dlouho a sněhu fůra. Pamatuji si, že jsme kolikrát na rybníku vystřelili a pak jsme v té haldě nemohli puk najít. Občas jsme tak museli použít doslova to, co bylo zrovna po ruce, třeba kámen. (usmívá se)
Jak daleko jste to měl do Třebíče?
Pět kilometrů. Když jsem začal hrát, vstával jsem ve tři čtvrtě na pět a pak jsem letěl na čtvrt na šest na autobus do Budíkovic. Někdy jsem ale musel jít pěšky celou cestu. Večer to bylo horší, šlo se lesem a já se občas bál. Raději jsem utíkal.
Takže jste byl vlastně v permanentním tréninku...
(usmívá se) Tak nějak. Někdy se taky stalo, že jsme přišli ráno na stadion a ten byl pod sněhem. Tak jsme hodinu hrabali a pak šli do školy, aniž bychom si zabruslili.
Co vás tak napadne, když vidíte, jak dnešní děti vozí rodiče až před stadion?
Nechci porovnávat, protože dneska je spousta lákadel, která jsou bez dřiny. My jsme prostě měli hokej rádi, a když jsme ho chtěli hrát, museli jsme za ním třeba i pěšky.
Vzpomenete si ještě na svůj první zápas za třebíčský A-tým? Pokud se nepletu, tak vám ještě nebylo ani osmnáct let...
Máte pravdu. Přesto jsem tehdy v Třebíči hrál i proti národnímu mužstvu. Byl to nějaký přátelák, my byli posíleni o pět kluků z Jihlavy, včetně třeba Ládi Šmída. Dostali jsme od kompletního nároďáku asi 2:8, ale pro mě jako pro bažanta to byl neskutečný zážitek.
Poměrně brzy jste se ovšem v rámci základní vojenské služby přesunul na Slovensko. Překvapilo vás, když přišel povolávací rozkaz z Trenčína?
Musím říct, že dost. Já měl totiž domluveno, že půjdu do Písku. Jenže místo toho jsem musel do Trenčína. Ale nakonec to bylo fajn, měli jsme výbornou partu a dvakrát jsme jen těsně nepostoupili do ligy.
Slovenský hokej vám dokonce učaroval natolik, že jste potom další roky strávil v Košicích...
Zažil jsem tam i brankáře Jirku Holečka, dokonce jsme spolu byli na prvním soustředění na pokoji. Ale pak už jsem pokaždé bydlel s kamarádem a spoluhráčem z útoku Béďou Brunclíkem. Našel jsem si na Slovensku spoustu výborných kamarádů. A taky svoji manželku.
Jakpak se tvářila na to, když jste se v roce 1982 rozhodl vrátit do Třebíče?
To bylo tak, že jsem dostal možnost nastoupit na fakultě na katedře tělesné výchovy, kterou jsem předtím vystudoval. Měl jsem mít na starost tréninkové středisko mládeže. Jenže pak se ozvali z Třebíče. A byla to právě manželka, která nakonec řekla, abychom tam šli.
Co ji k tomu vedlo?
Tam bylo víc věcí. Naše dcery se chystaly do školy, navíc mi rok předtím umřela maminka a otec zůstal sám. Proto manželka řekla: Pokud se máme někdy přestěhovat, tak teď. Musím říct, že mě tehdy překvapila.
Nejprve jste v mateřském klubu působil v roli hrajícího trenéra a nakonec jste ho déle než dvacet let vedl z pozice ředitele. Jaké to byly roky?
Když jsem se vrátil, hráli jsme krajský přebor a na první trénink přišlo sedm kluků. Museli jsme prosit ve fabrikách, aby nám je pouštěli na tréninky. Nejprve jsme si dali za cíl postoupit do druhé ligy a v roce 1996 se nám povedla i první.
A od té doby v ní Horácká Slavia působí nepřetržitě...
Jsme vlastně nejstarším účastníkem, protože spousta klubů časem buď sestoupila, nebo postoupila. Jsem rád, že se nám podařilo to takhle ustálit.
Svoje trenérské zkušenosti jste rozdával v 90. letech i v ženském reprezentačním týmu...
Celkem jsem tam vydržel čtyři roky. Ale nebylo to jen o ženském týmu. Stal jsem se národním trenérem, byl jsem součástí vrcholového hokeje. Mohl jsem se v té době účastnit všech akcí, jezdil jsem na světové šampionáty dospělých i dvacítek. A byl jsem taky například na zimních olympijských hrách v Turíně.
Jenže váš život nebyl vždycky jen samá radost, musel jste se také prát s vážnou nemocí. Co vám vlastně bylo?
Prát se musím pořád, protože mám chronickou leukemii. Objevuje se v určitých vlnách, takže už jsem musel dvakrát absolvovat cyklus chemoterapií.
Jak se na vaši nemoc přišlo? Měl jste nějaké potíže?
To bylo tak – jeden můj kamarád ze svazu seděl s šéfdoktorem a vtipkovali u piva. Doktor mu pak řekl, že si jen myslí, že je zdravý, ať přijde druhý den, že mu něco najde. A opravdu mu objevil nádor na ledvině. Naštěstí včas. Tak jsem si řekl, že si nechám vyšetřit aspoň krev. A dopadlo to takhle...
Co člověka napadne, když slyší od lékařů takovou diagnózu?
Pořádně to se mnou zatřáslo. Ale pak jsem si řekl: No co, tak budeme bojovat. A bojuju už nějakých 18 let, přestože jedna paní doktorka mi řekla, že se s tím dá žít tak pět let.
V době koronavirové pandemie tedy na sebe musíte dávat dvojnásob velký pozor, je to tak?
Jasně, protože mám oslabenou imunitu. Proto se taky držím doma.
A asi jste musel odložit i oslavu sedmdesátin...
Bohužel je další v řadě. Nejprve měla vnučka patnáctiny a pak dcera pětačtyřicetiny. Takže až to bude možné, uděláme pořádnou oslavu najednou. Píchneme prase a pozveme spoustu lidí. (směje se)
Přestěhoval jste se zpátky na vesnici?
Ano, jsem zpátky v Okřešicích na rodinném sídle už nějakých dvanáct let. Máme tady velkou zahradu a pár metrů od baráku rybník, na kterém jsem začínal. Jen stále čekáme na tu pořádnou zimu, která tady vždycky byla. Dokonce jsem si kvůli ní koupil i sněžnou frézu, jenže zatím mi pokaždé stačilo jen koště. (směje se)
