Inspirace, že by se mohli zaměřit právě na toto cukroví plněné sněhem z ušlehaných bílků, vzešla před devíti roky z širší rodiny. Jde o velmi populární zákusek, na který si však doma troufne málokdo.
„Celou dobu se specializujeme na listové těsto, chtěli jsme péct jenom trubičky. Vím od svého bratra, že jeho švagrová je peče na jižní Moravě a dokáže se tím uživit. Tady na Vysočině nikdo moc trubičky nepekl, tak jsme se do toho pustili. Někteří se nám tehdy smáli, že nás to neuživí,“ vzpomíná na začátky Radka Maršálková Lontrasová.
Předtím pracovala čtrnáct let na obecním úřadě, pak si v roce 2011 otevřela obchod. A trubičky byly dalším krokem.
Paní Maršálková na začátku využila recept maminky svého manžela. „Chutnaly mi její trubičky, proto jsme zkusili její recept,“ vypráví a mezi řečí motá další a další proužky těsta na formičku.
Tři trouby vedle sebe jedou dopoledne naplno a mění se jen obsah plechu. Kromě klasické velikosti trubiček pečou Maršálkovi i menší „svatební“ a také obří „dárkovou“, jejíž formička má průměr jako roura od komína. Obří kremroli pak plní těmi malými nebo klasickými, těch se do ní vejde třicet.
„Velké trubičky dokonce pekli v soutěži Peče celá země. Zaznělo tam, že se u nás nikde nedělají. Moje sestra, která je taková aktivní, hned porotci Josefu Maršálkovi napsala, že my je pečeme,“ říká s úsměvem jeho jmenovkyně.
Pomáhá i zlepšovák: kombajn se čtrnácti rádýlky
Když jí zaměstnankyně Maruška připraví další vychlazené těsto, představuje paní Maršálková jeden ze zlepšováků. Kombajn se čtrnácti rádýlky, jímž si připraví proužky na patnáct trubiček naráz. „Je to vynález od jednoho našeho příbuzného, u výrobce jsme nic takového nesehnali. Krájet všechno jednoduchým rádýlkem by bylo náročné a nedokázali bychom udělat stejné pásky,“ vysvětluje cukrářka.
Už roky se drží zaběhlého režimu. „V pondělí děláme jenom těsta, v úterý pečeme, ve středu děláme další dávku těst, aby nám stačila na zbytek týdne,“ popisuje Radka Maršálková Lontrasová. V sobotu často jezdí prodávat na trhy, jen v neděli mají obvykle volno.
Dopoledne pečou, odpoledne a večer plní
Pečení samotné připomíná koncert pro troje ruce. „Pomáhá mi zaměstnankyně Maruška a příležitostně také Zuzka, která prodává v obchodě. Jsme sehrané, jinak bychom tu byly od rána do noci. Holky jsou ze vzdálenější rodiny, funguje mezi námi důvěra, normální zaměstnanec by s takovým nasazením nepracoval,“ má jasno šéfová. Dopoledne pečou, odpoledne nebo večer trubičky plní.
Trubičky stráví v troubě kolem deseti až dvanácti minut. „Pečou tři trouby vedle sebe. Musíme jednotlivé hlídat, otáčet. Každá trouba peče jinak, je to trošku zrádné,“ poukazuje Radka Maršálková.
„Normálně s námi pracuje manžel, ten nás nejvíc kritizuje, jak to máme dělat,“ rýpne si do svého partnera, který kromě toho, že zajišťuje rozvoz a prodej, také hněte těsta a jeho doménou je výroba sněhu z bílků za tepla. Maršálkovi do něj přidávají i šťávu z citronů. „Vymysleli jsme způsob, jak ušlehat sníh třeba na 500 trubiček najednou. Některé cukrářky říkají, že jim náš sníh nechutná, že je kyselý. Nám i zákazníkům chutná, děláme ho takto. Necukernatí tolik a je svěží,“ porovnává.
Přibyli zákazníci – i konkurence
Na konci června byli Maršálkovi v jednom kole, za týden upekli třeba čtyři až pět tisíc kusů populárního cukroví. „Po pauze se to nakupilo, lidé dohání nejrůznější oslavy a svatby, zrušené zakázky zase chtějí, zavalili nás objednávkami. Dokonce jsme se kvůli tomu minule museli odhlásit z farmářských trhů v Novém Městě a naposledy i ze Žďáru. Bylo nám to líto kvůli zákazníkům, kteří na nás už čekají, ale nešlo to udělat jinak,“ vysvětluje majitelka firmy.
Kremrole se dokonce staly určitým fenoménem farmářských trhů. Vedle zákazníků však přibyla také konkurence. „Asi jsme je motivovali. V Novém Městě už jsme byli na jedněch trzích s trubičkami dokonce tři. Ale nevadí nám to. Konkurence nás udržuje v tom, že kvalita musí být,“ přesvědčuje Radka Maršálková Lontrasová.
Na farmářských trzích a jarmarcích prodají za pár hodin stovky, někdy i tisíce trubiček. „Třeba v Novém Městě na prvním trhu po karanténě bylo 900 trubiček málo, jeli jsme brzy domů. V Havlíčkově Brodě na velkém jarmarku prodáme třeba dva a půl tisíce kusů,“ zmiňuje.
Jenže další růst firmy, aby stíhali pokrýt rostoucí zájem, Maršálkovi nechtějí: „Už by to bylo na úkor kvality, takhle jsme spokojení.“
Ptát se této energické ženy na oblíbený zákusek je naprosto zbytečné. „Při plnění trubiček jich sním klidně deset,“ překvapuje. „Nejlepší jsou hned po upečení, když stáhnete teplý korpus a naplníte jej čerstvým sněhem,“ zasní se cukrářka. Takové však z hygienických důvodů prodávat nemohou, naopak k zákazníkům míří plněné trubičky chlazené.
Kdyby neměl Prosetín, ves s necelými čtyřmi stovkami obyvatel, ve znaku zubra, klidně by do něj heraldik mohl vložit kremroli. Maršálkovi se svými výrobky už dvakrát získali certifikát regionální potravina. Ale nejlepším hodnocením jsou stejně prázdné přepravky v půlce trhu.
