Běsnění rozzuřených Němců, kterým velel SS-Hauptsturmführer Walter Hauck, zaplatilo životem 25 obyvatel vesnice. Nejmladší obětí byl třináctiletý chlapec. Přitom ještě 5. května ráno se zdálo, že konec války proběhne ve vsi v relativním poklidu.
V Leskovicích ten den byl ustanoven - stejně jako na jiných místech v republice - revoluční národní výbor. Ten společně se skupinou povstalců odzbrojil německý železniční strážní oddíl, který se v obci nacházel. Dohromady šlo o zhruba padesátičlennou jednotku.
Zpočátku vše probíhalo hladce. Vyhladovělí vojáci vyměňovali své zbraně za jídlo. Nechali se i internovat v hostinci, kde je místní hlídali.
Jenže pak dva mladíci nejspíš podlehli falešnému pocitu, že na konci války jsou ustupující němečtí vojáci bezbranní a nebude se jim chtít už bojovat. „Se zabaveným kulometem ostřelovali projíždějící německá vozidla na silnici z Jihlavy do Tábora. To mělo zřejmě za následek německou odvetu,“ tvrdí historik Jiří Padevět ve své knize Krvavé finále.
Němce přivezla tři nákladní auta
Netrvalo to dlouho a do pelhřimovského hotelu Slávie, kde bydleli němečtí důstojníci, mezi nimiž byl i Hauck, letěla zpráva, že v Leskovicích se něco děje. Oddíly SS se vydaly na cestu, aby vykonaly krvavou pomstu. Do vsi dorazila kolona zkázy kolem 18. hodiny.
„Přijela tři nákladní auta. Jedno zastavilo u přejezdu, jedno proti našemu domku a třetí na křižovatce na Moraveč - a začali střílet,“ popsala hrůzné okamžiky pro Českou televizi pamětnice Ludmila Peňázová.
Místní se snažili chvíli bránit, ale proti německým veteránům neměli šanci. Jednotky SS vesnici obklíčily, začaly střílet obyvatele, kteří nestačili utéct.
„První obětí byl Josef Charouzek, postřelený do zad. Dalším byl povstalec Alois Hodoušek, který byl nejdřív mučen a nakonec zastřelen. Dále byli zastřeleni Josef Bíba z Litohoště, Josef Hlaváček z Moravče a Josef Brtna z Leskovic,“ vypočítává Padevět první oběti německého nájezdu.
Přibili ho k vratům, musel přihlížet znásilnění svých dcer
Němci „vysvobodili“ své krajany, kteří byli během dne internováni v hospodě, a odvezli je do Pelhřimova.
Při této operaci podle Padevěta Hauck ještě na místě nebyl. Do Leskovic přijel až druhý den ráno s oddíly SS. Vnikli do vesnice a pochytali lidi, kterým se nepodařilo uprchnout do lesa. Ty poté pozabíjeli. Některé velmi brutálně.
„Alois Pavlů byl přibit za ruce na vrata své stodoly a musel přihlížet mučení a znásilnění svých dcer Věry a Jarmily a manželky, které byly poté svázány drátem a vhozeny do hořícího domu,“ popsal jeden z případů Padevět.
Řádění esesáků skončilo až před polednem. Tou dobou už byla na místě jednotka wehrmachtu, která společně s povstalci z Pacova donutila Hauckovy lidi k tomu, aby hořící obec opustili. Společně se pak také pustili do hašení požárů.
Velitele odsoudili Francouzi k smrti, trestu unikl
Hauck, kterému v té době bylo 26 let, nebyl nikdy kvůli svému konání na Vysočině postaven před soud. I přesto byl oficiálně odsouzeným válečným zločincem, kterému dokonce hrozil trest smrti.
V roce 1949 jej totiž Francouzi v Lille odsoudili za masakr v městečku Ascq. Při něm bylo v dubnu 1944 zavražděno 88 mužů a chlapců. Jejich popravu nařídil právě Hauck, který si za tento čin od soudu odnesl rozsudek - trest smrti.
K exekuci však nikdy nedošlo. Verdikt soudu byl později zmírněn na doživotí a v roce 1956 byl Hauck propuštěn. Vrátil se zpátky do Německa, kde v roce 2006 zemřel. Československá justice se opakovaně, leč neúspěšně snažila případ otevřít. Německo jí však nikdy svého občana nevydalo.
Haucka našel v Německu reportér Stanislav Motl. „To, co se dělo v Leskovicích, mi připadne jako hodně drsné, ale problém je, že německé orgány už to vyšetřovaly v sedmdesátých letech a nikdy mu nic nedokázaly,“ řekl.
Po válce se podařilo Leskovice obnovit, ale už ne na původním půdorysu. Oběti masakru od roku 1961 připomíná památník od sochařky Jaroslavy Lukešové.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
