„Začal jsem s tím z toho důvodu, abych syny vedl k tradicím. A velkými mrskačkami jsem se snažil kluky zaujmout, ty klasické je totiž nebavily. Nebyly pro ně zajímavé, dá se říct, že odmítali chodit koledovat,“ popisuje Petr Podaný ze Žďáru nad Sázavou, padesátiletý manažer velké stavební firmy.
„Dnes je vše už ale zcela jinak, synové se i samostatně snaží najít zdroj pořádně dlouhých prutů,“ dodává hlava rodiny s tím, že zatím nejúrodnější tajné naleziště se podařilo nalézt staršímu synovi Lukášovi.
Během let se totiž snažili na různých místech hledat delší a delší proutky. „To kluky bavilo, dokonce si začali plést mrskačky sami a jsou v tom samostatní. A zaujalo to i široké okolí. Když nás lidé vidí, je to už taková atrakce,“ líčí Petr Podaný.
Zatímco vlastní mrskačka z osmi ideálně jednoletých prutů vrby černé je pořád stejná a liší se pouze svojí délkou podle toho, jak dlouhé pruty zrovna najdou, při tvoření zdobných košíků se kreativitě meze nekladou.
„Objevuji různé typy košíků: ze čtyř, šesti, osmi, ale i šestnácti proutků, různě si s tím hraji. Na košík už nepotřebujeme tak dlouhé pruty, proto můžeme využít různé druhy vrby. Některé jsou zbarvené do žluta, jiné do červena… Každý plete podle své představy, naopak někdo chce mít pomlázku jen v jedné barvě,“ líčí Petr Podaný.
Patnáctikilová mrskačka už se pronese
„Táta si vždycky zaplétá hodně košíčků. Ale každý košíček navíc znamená určitou váhu navíc. Ne že bychom si nechtěli zaposilovat, ale ta rekordní mrskačka, co měřila 540 centimetrů, vážila kolem 15 kilogramů. A to už se opravdu pronese,“ zmiňuje mladší syn Matěj.
Sám si nejdřív vyhodnotí, kde bude metlu držet. „Dole si udělám omotávku na jednu ruku a pod druhou ruku si dělám košíček víc natěsno, aby se mi mrskačka lépe držela,“ popisuje.
Jak Matěj podotýká, jejich obří mrskačky mohou mít třeba méně zápletů než ty dvoumetrové, protože dlouhé silné pruty se nedají tak ohýbat a utahovat.
Na nic rozbitého si nevzpomínám, maximálně někde hýbneme s lustrem nebo zářivkou. Naopak to má spíš opačný účinek, pomáháme totiž vymetat pavučiny.
Matěj Podaný
Vrbu většinou řežou až na poslední chvíli. „Je třeba, aby byly pruty co nejčerstvější, protože když jen trochu seschnou, tak v těchto velkých průměrech praskají a špatně se ohýbají. Mimochodem délka prutů záleží hlavně na tom, jaký byl předchozí rok počasí,“ líčí Petr Podaný s tím, že nejvíc jim vyhovuje teplé a zároveň vlhké počasí.
Tradici dodržují každý rok, výjimkou byl pouze první covidový rok, kdy platila nejpřísnější opatření. I když i ta by možná dokázali díky „distančnímu“ mrskání z pěti metrů obejít. S takovými pomlázkami Podaní hravě dosáhnou na balkon prvního patra. Naopak největší výzvou byl pro známé trio dvanáctipatrový panelák v Palachově ulici.
„Mají tam docela úzké schodiště, navíc je na konci každého zábradlí přívodní potrubí k hydrantům, které cestu mrskaček nahoru velmi komplikuje. Naše známé navíc bydlí až v desátém patře, takže jen cesta nahoru trvala deset minut. Ale nikdy jsme to nevzdali,“ přesvědčuje Matěj.
Rekordních zatím bylo pětačtyřicet štací
„Nejpohodlnější je pochopitelně mrskání u rodinných domů, kde je dostatek prostoru se pořádně rozmáchnout, ale super jsou i bytové domy, kde nezavazí výtah a uprostřed schodiště je dostatek prostoru pro metly,“ doplňuje svého bratra Lukáš.
Ale že by byli postrachem domovníků, to odmítají. „Na nic rozbitého si nevzpomínám, maximálně někde hýbneme s lustrem nebo zářivkou. Naopak to má spíš opačný účinek, pomáháme totiž vymetat pavučiny. Určitě jsme nadělali víc užitku než škody,“ přesvědčuje se smíchem 24letý student Matěj.
Na Červené pondělí se mají co otáčet. „Děláváme si seznam, dokonce excelovskou tabulku, dopředu plánujeme, abychom vše stihli. V rekordním roce 2019 jsme měli 45 štací,“ připomíná Matěj. V nejakčnějším roce vymrskali přes sto dívek a žen.
Už loni byl rodinný klan dokonce třígenerační, Petr Podaný vyrazil na pomlázku i se zetěm a čtyřletým vnukem. „Ten měl mrskačku významně kratší, aby ji unesl,“ říká Petr Podaný.
Jak se obří pomlázky pletou, ukazuje se svými syny i veřejně. Už potřetí byli na Bílou sobotu součástí velikonočního programu na žďárském zámku. A i tam byli nepřehlédnutelní.
