„V roce 1945 tady oddíl zakládali Miki (Mikuláš - pozn. red.) Neugebauer (1926 - 2015) a Bojda (Božetěch - pozn. red.) Toman (1928 - 1999). Hned po válce absolvovali lesní školu v Jinošově, kde se naučili, jak s dětmi v duchu skautingu pracovat dál,“ přibližuje historii Ivo Zita, jenž se ke žďárskému oddílu připojil v roce 1968, léta byl kapitánem přístavu a také dnes se do činnosti zapojuje.
Následný nábor do Junáka popsal tehdy Mikuláš Neugebauer takto: „Přihlásila se spousta kluků. Zpočátku jsme nevěděli, jak to zvládneme. Bylo to příliš živelné. Ale časem to krystalizovalo. Když kluci poznali, že kromě práce a učení tam nic hmotného nemohou očekávat, tak se pomalu vytráceli. Nakonec jich zbylo tak kolem třiceti, které jsme rozdělili do čtyř družin.“
První tábor se konal hned v létě 1946. Žďárský skauting má ale pravděpodobně historii mnohem hlubší. Ač se nedochovaly materiály, jež by to dokazovaly, hovoří pro to vzpomínky legendy Miloty Fanderlika. Ten kouzlu skautingu propadl už v roce 1912 a se svým mladším bratrem Velenem patří k zakladatelům brněnského Skautu.
Písemná zmínka o žďárských skautech je už z roku 1927
V dopise, jenž v roce 1995 tehdy devadesátiletý Fanderlik zaslal Ivo Zitovi, vzpomíná na rok 1927, kdy tábořil se svým brněnským oddílem na Novoměstsku u Medlovského rybníka.
Jeho bratr Velen se tehdy vypravil k rybníku Velké Dářko, kde měli tábor spřátelení skauti z Poděbrad. A následně vyprávěl, že Poděbradští tam pobývají právě se žďárskými vodními skauty.
„To by znamenalo, že již v roce 1927 jste museli mít ve spolupráci s Poděbradskými ve vašem městě skautskou organizaci, asi vodáckou,“ píše v dopise Milota Fanderlik.
Po datovaném počátku žďárského Junáka v roce 1945 se však skauti nemohli věnovat svobodně své vášni příliš dlouho. V roce 1948 byl skauting komunistickou mocí rozpuštěn, jeho činnost však neustala. Pod hlavičkami různých organizací se členové scházeli dál.
Junáci se scházeli dál, ale musela je krýt jiná organizace
„Začínali jsme s divadlem, například s Bojdou Tomanem či Neugebauerovými. Povedlo se nám schovat pod Jednotný klub pracujících, kde jsme měli pár spřízněných duší. Na dětské divadelní scéně jsme hráli různé hry a pohádky. A u toho jsme si tak nějak dělali ty své skautské věci,“ vzpomíná s úsměvem Bohuslav Špinar, který ve Žďáře skautuje už od roku 1956 a je i čestným členem Svojsíkova oddílu.
Junáci se nedostali na výpravy či schůzky tak často, jak by si přáli, ale dařilo se jim neustávat v činnosti. „Scházeli jsme se u Bojdy Tomana, jehož rodiče bydleli na náměstí a měli tam tiskárnu, kde jsme si v jedné místnosti udělali klubovnu. Tehdy vyšla Foglarova kniha Hoši od Bobří řeky, tak jsme si podle ní říkali Bobříci,“ popisuje Špinar.
Žďárský Junák v následujících letech procházel různými fázemi a fungoval s tím, že byl vždy někým kryt. Svoji činnost a tradice museli členové uskutečňovat tak, aby režim zbytečně nedráždili. Tradiční, z dáli viditelné ohně se pálily jakožto vatry míru, na noční pochody se vyráželo jako na putování po stopách partyzánů.
„Tak to bylo do roku 1968, kdy byla činnost skautingu povolena, ovšem ne nadlouho. Ještě v roce 1970 jsme měli poslední skautský slib, byť v té době už byl Junák oficiálními orgány opět zrušen. Poslední tábor se pod hlavičkou Junáka konal v létě 1969,“ říká stávající kapitán přístavu Petr Bednář, jenž do oddílu vstoupil v roce 1975.
Nošení hnědých baretů s lilií z Polska bylo docela troufalé
Poté, co režim činnost skautů zavrhl, se musely oddíly zase vydat na cestu hledání někoho, za nějž bude možné se schovat. Fungovaly třeba pod organizacemi Vodní sporty Žďár, Turistický oddíl mládeže (TOM), TJ Jiskra.
I skautské stejnokroje si vyřešil Junák po svém - od pionýrů převzali členové zelené pracovní košile, nášivky byly s logem TOM, nosily se šňůrky s píšťalkou…
„Snažili jsme se v rámci možností si někde najít své skautské prvky. Jeden z bratrů Bohouška Špinara přivezl třeba v 80. letech z Polska, kde už to v té době bylo volnější, baretové lilie. Takže jsme nosili i hnědé barety s lilií, což bylo tedy docela troufalé,“ vzpomíná Petr Bednář.
A nějaké vážnější průšvihy? „Ty se nám samozřejmě nevyhnuly. Párkrát někteří z nás byli na výboru nebo na StB na pohovorech. Ale spíš nám bylo naznačeno, že vyhneme-li se provokacím a budeme se chovat tak, aby z naší činnosti skauting nebyl příliš vidět, budou nás tak nějak tolerovat. Svým způsobem byli rádi, že děti vedeme, a rozhodně ne špatně,“ popisuje Bohuslav Špinar.
Skautingu se věnoval nejen on, ale také jeho bratr Josef, který dětské oddíly vedl dlouhá léta. Nedostatkem členů skauti netrpěli, dětí bylo mezi pětadvaceti a pětatřiceti, plus dospělí, již se jim věnovali. I to se však muselo činit opatrně, aby rodiče malých skautů neměli potíže, jelikož některé osoby nebyly režimu úplně po chuti.
Rok 1989 otevřel stavidla, hned začaly vznikat nové oddíly
A rok 1989 ve Žďáře? „Vše mám v paměti jako hektické, plné euforie, i když náznaky, že se něco blíží, tady byly už několik měsíců,“ líčí Petr Bednář.
Ivo Zita měl tehdy dvanáctiletou dceru. „Přišla domů s tím, že se zakládá skauting, vše už znala z domu, věděla, oč jde. A tak jsme se do toho pustili - já, pak i má žena, která měla taky zkušenosti z práce s dětmi,“ vzpomíná.
Oba pak roky oddíly nadšeně vedli. Ve Žďáře v průběhu let vznikly dva přístavy vodních skautů - Racek a Sarensis. Druhý jmenovaný v roce 2010 ukončil činnost, zbývající členové přešli do přístavu Racek.
Junáci pendlovali po klubovnách po celém městě, nakonec se ale povedlo získat zázemí ve stávající budově v parku na Farských humnech, kterou město nechalo opravit. Nyní jsou v ní v nájmu skauti i členové organizace Duha Alternativní zóna.
„Máme tu výborné zázemí, ale hlavně jsme přímo u jezu na Sázavě, což umožňuje dostat lodě hned na vodu,“ pochvaluje si Petr Bednář.
Skauti se o své sídlo starají - čistí řeku, uklízí okolí a nyní si třeba stavějí přístřešek pro uskladnění lodí.
V současné době fungují v rámci vodních skautů Racek dva oddíly dětí a oddíl roverů - chlapců starších 15 let. Letos ve Žďáře nově vznikl i dětský oddíl pozemních skautů Ochránci pramene.
