Jako Jihlavák mám "pajerský kroj" také, zajímavé však je, že t.zv. Sudetoněmečtí Jihlaváci nosí zcela něco jiného, když se vypraví do průvodu v Mnichově k Oktoberfestu. Můj tatínek nosíval také takové kalhoty i sako, klobouk s kamzičí bradou- štětkou a okovanou hůlku. Švihák z Jihlavy léta 1925 se bez klobouku a hůlky neobešel.
Všimněte si, na starých fotkách nosí klobouky i děti z mateřské školky. Bez klobouku nebo čepice tehdy žádný kluk na ulici nevyrazil.
Můj dědeček míval ten klobouk úplně dole v šatníku, zpravidla nějak zdeformovaný. Tak si zazpíval tu vídeňskou- "můj klobouk má tři rohy, tři rohy má můj klobouk- a když nemá tři rohy, tak to není můj klobouk". Babička se totiž v té Vídni narodila a vyrostla, do Jihlavy přišla až jako vdaná paní mistrová. Dědeček se ve Vídni vyučil a dále je už vše jasné.
Jihlavští "pajeři" přišli před asi 800 lety na pozvání Přemysla Otakara jako horníci dolovat stříbro a už zůstali. Pocházeli z Dolního Bavorska, okolí Regensburgu, ale dialekt si zachovali ten středověký. S říšskými Němci ze severu si moc nerozuměli.
Jihlavský komandant z r. 1940 pocházel z Kolína nad Rýnem. Jihlavští školáci mu na uvítanou zazpívali pajerské písničky. Pán vyjádřil své potěšení a zeptal se:"a prosím vás, jakou řečí to zpívali?" To mi vyprávěla ještě moje maminka.
V českých vesnicích se v r. 1945 už žádné kroje nenosily, pajeračky však měly vesměs tmavomodré květované sukně se spodničkami a červené punčochy. Tolik si pamatuji ze svého dětství, maminka mezi nimi mívala zákaznice.
Moji maminku mám na fotce ještě s moravským krojem, bylo jí tenkrát nějakých 15.
Jihlava byla na moravské straně zemských hranic, Moravanky pocházely hlavně z okolí Třebíče, Velkého Meziříčí nebo Šatova.
