„Jsem činorodý člověk, takže jsem si našel brigádu na České poště. Jezdím ve žluté dodávce a rozvážím zásilky,“ usmívá se čtyřicetiletý rodák z Teplic Zdeněk Stejskal, který je v angažmá Horáckého divadla od roku 2008.
Zdeněk Stejskal
|
Proč jste si vybral právě poštu?
Už loni v létě jsem tam brigádničil. Měl jsem tehdy takový vnitřní konflikt, prožíval jsem syndrom vyhoření a potřeboval jsem aspoň na čas změnit prostředí.
A pomohlo to?
Určitě. Uvědomil jsem si hodnoty a priority, které jsem přesně potřeboval. Dá se říct, že vlastně díky České poště mám divadlo pořád rád. (usmívá se)
Člověk by z vašich slov skoro dostal pocit, že rozvoz balíků je super relax...
Já si při tom ale opravdu skvěle vyčistím hlavu. Začalo mě to hrozně bavit. Takže ve chvíli, kdy se divadlo znovu zavřelo, pro mě byla pošta jasná volba.
Co konkrétně vás na doručování zásilek tolik baví?
Jsem venku, na čerstvém vzduchu, nesedím doma a netrápím se tím, co mám dělat. Jsem užitečný.
Chápu, že po loňské zkušenosti už jste letos nic jiného nehledal, ale před rokem pro vás byla pošta také hned první volba?
Kdepak, původně jsem chtěl jezdit autobusem MHD. Jenže to nevyšlo. Na léto bych pro ně byl neperspektivní, takže mě odmítli. A pak jsem narazil na možnost rozvážet balíky.
Vy máte řidičský průkaz na autobus?
Já mám řidičák úplně na všechno. Teda kromě motorky. To je jediný dopravní prostředek, kterého se bojím. (usmívá se)
Vážně byste si troufl řídit autobus plný lidí?
Samozřejmě. Jezdil jsem pendly do ciziny, takže by to pro mě nebylo nic nového. Když jsem kdysi dělal autoškolu v Šumperku, tak po mně potom instruktor chtěl, abych mu jezdil jako druhý řidič do Itálie.
Máte informace ještě o dalších hereckých kolezích, kteří se aktuálně živí podobným způsobem jako vy?
Netuším. Jak teď nemáme mezi sebou každodenní kontakt, tak nevím, kdo co dělá a nedělá. Jsme najednou tak nějak opuštění.
Před pár dny slavilo Horácké divadlo 80. narozeniny a vy jste v jakési improvizované oslavě dělal živě přes Facebook průvodce večerem. Jak jste si tuhle roli užil?
Řeknu to tak, že vzhledem k situaci jsem si to neužíval, ale vzhledem k aktuálnímu stavu jsem si to užil skvěle. Bylo hrozně příjemné setkat se zase s panem režisérem Pavlem Šimákem. Působil na mě hrozně osvěžujícím dojmem ten jeho bláznivý způsob režírování. Celé to bylo strašně fajn. Jen škoda, že se pak zase všechno zastavilo.
Za oněch zmiňovaných osmdesát let prošla Horáckým divadlem celá řada skvělých osobností. S jakou byste se rád potkal?
To je výzva... Asi bych chtěl poznat úplně všechny, protože každá z nich byla obrovským přínosem. Strašně by mě třeba zajímal Rudolf Nádhera, což byl ředitel kočovné společnosti, než propůjčil licenci Horáckému divadlu.
Herci obvykle sní o tom, že by si jednou rádi zahráli nějakou velkou roli. Ovšem v dnešní době je to spíš o snu, že zas jednou budete hrát. Nebo se pletu?
Je to přesně tak, mně by teď skutečně stačilo jen hrát. Ono ale také záleží na egu herce. Já osobně, vzhledem k tomu, že jsem si prošel syndromem vyhoření, už ego vůbec nepotřebuju. Mně skutečně stačí jenom hrát. Cokoliv.
Všechno se teď u nás točí kolem koronaviru. Jak jste na tom vy, zatím se mu úspěšně bráníte?
Trochu si myslím, že už jsem ho měl, protože určité příznaky, které s ním souvisejí, jsem nějakou dobu pociťoval. Akorát jsem nebyl na testech.
Nepovažoval jste to za důležité?
Nebylo mi nic závažného. Jen jsem ztratil chuť a čich, což je právě typický symptom.
Tak to jste možná testem řešit měl...
Jenže já jsem si to v tu chvíli vůbec neuvědomoval. Až do doby, než se mi čich a chuť zase vrátily.
Tomu moc nerozumím...
Víte, já jím nekořeněná jídla, takže jakousi mdlou chuť mám vlastně pořád. Až pak jsem si najednou uvědomil, že mi moc chutná med. Nebo jsem chodil pravidelně kolem květinářství a nic, a najednou jsem si říkal: Ježíši, tady to tak krásně voní... (směje se)
Na jedné z fotek z improvizovaných oslav jsem viděla, že společně s dalšími herci z Horáckého divadla posíláte pozdrav kolegům v karanténě. Kolik jich bylo?
Asi šest. Měli příznaky, ale nebyly vážné. Tedy kromě dramaturgyně Báry Jandové a Jakuba Škrdly, kteří to odnesli vysokou teplotou.
Zkusíte si tipnout, za jak dlouho se divadla u nás zase otevřou?
Já se bojím, že to ještě potrvá. Náš pan ředitel říká, že se nevrátíme dřív než po Novém roce. A je otázka, jestli pak lidi do divadla budou chtít chodit.
Myslíte, že si odvyknou?
Toho se bojí hlavně Lenka Schreiberová (herečka Horáckého divadla, pozn. red.).
Teď platí zákaz vycházení po 21. hodině, jak trávíte večery? Někde jsem četla, že už nějakých sedmnáct let nemáte televizi...
Dokonce osmnáct, od roku 2002. A vůbec mi nechybí. Navíc jsem ušetřen jobových zpráv, užívám si klidnějšího života. Čtu si nebo koukám na seriály, které se dají stáhnout. Třeba teď jsem narazil na Perníkového tátu. A musím říct, že to je fakt geniální kriminálka.
Jaký je podle vás nejlepší recept na to, jak přežít proticovidová opatření?
Být činorodý. Člověk by měl začít dělat to, na co neměl nikdy čas. Vyzkoušet si koníčky, které odložil právě kvůli nedostatku času. Hlavně ale nezahořknout a nezlenivět.
