Malý Matěj se narodil do rodiny, která patřila k nejchudším v Kozlově. I proto se zhruba dva roky po jeho narození všichni odstěhovali za vidinou lepšího života do Vídně... A lepší život to skutečně byl. Alespoň pro Matěje určitě. Odmalička měl totiž tento hubený klučina viditelně velký talent na fotbal, díky němuž se v Rakousku časem stal velmi úspěšným a obrovsky populárním sportovcem.
Osud nejlepšího rakouského fotbalisty 20. století, jehož jméno poněmčili z Matěje Šindeláře na Matthiase Sindelara, začal před mnoha lety dost výrazně mapovat další rodák z Kozlova – historik ze Státního okresního archivu Jihlava Vlastimil Svěrák.
„Pár lidí o Matějově původu u nás vědělo, ale já ne. Jen občas jsem zaslechl, že odtud pochází nějaký výjimečný fotbalista,“ prozradil Svěrák. „Až pan František Václavek, což byl první předseda TJ Kozlov, mi řekl, že legendární fotbalista Josef Bican se o spoluhráči původem z Kozlova zmiňuje ve své knížce.“
Předpokládám, že jste si zmiňovanou knihu okamžitě sehnal...
Samozřejmě, byla to první zásadní věc. Půjčil jsem si ji v univerzitní knihovně v Brně a konečně jsem zjistil jméno. Od té chvíle jsem mohl pátrat dál.
Měl někdo před vámi stejný nápad? Myslím hledat informace o původu Matthiase Sindelara?
Když jsem si dělal výpisky z matrik na obecním úřadě v Lukách nad Jihlavou, to byl nějaký rok 1992 nebo 1993, tak mi matrikářka paní Göthová prozradila, že před lety se o Matěje zajímal nějaký pán z Polska, z Katovic. Údajně mělo jít o historika fotbalu. Ptal se, jestli se Šindelář opravdu narodil v tomto Koslau. Znal jenom německý název vesnice, tak mu odpověděli, že ano.
Jakým směrem jste se po zjištění totožnosti onoho skvělého fotbalisty rozhodl ubírat vy?
Když už jsem věděl, že hrával s panem Bicanem, tak jsem se po nějaké době odhodlal mu napsat. Jeho adresu jsem si našel v telefonním seznamu. Bylo to asi rok poté, co jsem se o Matěji Šindelářovi dozvěděl. A zanedlouho mi přišel korespondenční lístek, na kterém mimo jiné stálo, že by pan Bican měl zájem se do Kozlova podívat.
To bylo možná víc, než jste čekal; nebo ne?
Byl jsem nadšený, zvlášť když dva týdny nato, 1. prosince 1994, k nám opravdu přijel. Dorazil tehdy i s redaktorem Pavlem Kovářem, který o panu Bicanovi napsal knížku. Musím říct, že to byla strašně příjemná návštěva, která se pak ještě dvakrát opakovala. Jednou dokonce přijel s týmem staré gardy Slavie Praha a zahráli si proti nám přátelák. Myslím, že porážka 0:7 s takovými hráči nebyla vůbec špatná. (usmívá se)
Až tak moc Bicana rodiště jeho někdejšího spoluhráče z rakouského národního týmu oslovilo?
On k Matějovi vždycky hrozně vzhlížel, byl to jeho vzor. Dokonce vyrůstali v jedné vídeňské čtvrti, ve stejné ulici. Vyprávěl nám, jak s partou kluků Matěje občas sledovali, když ho viděli, jak jde domů. On byl totiž o deset let starší.
Takže blíž se poznali až mnohem později v reprezentaci?
Přesně, i když to nebylo tak, že by spolu chodili do kavárny nebo se nějak víc přátelili. Právě kvůli tomu věkovému rozdílu. Nicméně pan Bican si z dětství pamatoval například to, že Matějova maminka se nikdy nenaučila německy, přestože tam dlouhá léta žila.
Pojďme se tedy zaměřit na rodinu Šindelářových trochu víc. Co všechno jste o nich zjistil?
V Kozlově bydleli v maličkém domečku pod hrází rybníka, byla tam kovárna. Předci otce Šindeláře totiž kdysi přišli do vesnice ze Zašovic právě proto, že v Kozlově potřebovali kováře, ten jejich zemřel. Jinak to byla velmi chudá rodina, k domku nepatřily žádné pozemky.
Fotbalistu s českými kořeny Matthiase Sindelara v Rakousku milovali. O to hůř se vyrovnávali s jeho náhlým skonem.
Přitom kováře tehdy ve vesnici potřebovala většina obyvatel…
To je pravda, lidé si uměli ledacos vyrobit a udělat sami, ale koně si neokovali. Každopádně o nuzných poměrech rodiny asi nejlépe vypovídají úřední listiny po úmrtí dědečka Františka v roce 1900. Předmětem dědictví se tehdy staly vlastně jen tři věci: polovina kovárny byla ohodnocena na čtyři sta korun, půlka kozy v ceně čtyř korun a oblek za dvě koruny.
Když jsem si hledala některé věci o Matthiasovi Sindelarovi, našla jsem dvě různé informace týkající se jeho narození. Podle první byl jeho rodištěm dům číslo popisné 9 a podle druhé 19. Dokážete to vysvětlit?
Vyrůstal na čísle 9, to je fakt, ovšem narodil se skutečně v domku s číslem popisným 19. Tehdy bylo celkem běžné, že matky odcházely rodit jinam, třeba k mamince nebo jinému příbuznému. Důvodem bylo to, že doma neměly vhodné podmínky. A konkrétně paní Šindelářová porodila v domku své nevlastní sestry.
Stojí ještě dnes některý ze zmiňovaných domů, nebo je další majitelé nechali strhnout?
Už je jenom torzo domku číslo 9, ten druhý nový majitel časem zboural. A když vyklízel to, co z domu zbylo, našel reklamní kartičku z nějaké čokolády s portrétem Matěje v době, kdy už hrál za Austrii Vídeň. Tehdy mi ji přinesl.
Kdy se Šindelářovi z Kozlova odstěhovali?
Někdy v roce 1905, Matějovi byly v té době teprve dva roky. Rodina se rozhodla zkusit štěstí ve Vídni, kde žila celá řada Čechů. Byly tam české obchody, služby… Proto neměla paní Šindelářová motivaci naučit se německy, nepotřebovala to.
Z kolika dětí Matthias Sindelar pocházel?
Ze čtyř, přičemž sestra, která se narodila ještě před ním, zemřela někdy ve čtyřech měsících. A po něm pak přišla na svět Růžena, ta se narodila ještě v Kozlově, a Leopoldina, ta už byla vídeňskou rodačkou.
Do Kozlova už se pak nikdo z rodiny nevrátil? Byť by přijel jen na návštěvu?
Co vím, tak paní Šindelářová se tam prý občas objevila. Za příbuznými jezdívala během první světové války a snad i během té druhé. Vždycky prý vozila spoustu dárků a obrázkových žurnálů. To už byla dávno vdova, její manžel a Matějův otec padl v roce 1917 na italské frontě.
Součástí muzea rakouské Austrie Vídeň je i figurína Matěje Šindeláře, která je vytvořena ze snímku z roku 1933, kdy vyřadili ve Středoevropském poháru pražskou Slavii.
Vraťme se však zpátky k životní pouti samotného Matěje, který ve Vídni hrával někdy od devíti let za Herthu, později za Amateure a nakonec byl hvězdou Austrie. Vídeňáci prý subtilního útočníka milovali…
To je pravda, byl velmi oblíbený. A popularitě se těšil i mezi obchodníky, s jeho jménem se prodávalo mnoho zboží. Fanoušci ho znali také pod přezdívkou Der Papierene, tedy Papírák. Asi jim to, jak kličkoval s míčem u nohy, připomínalo papír. Ten když hodíte do vzduchu, tak taky poletuje sem tam a nemůžete ho chytit. (usmívá se)
Jenže smrt ho paradoxně dostihla velmi záhy. Pár dnů před jeho 36. narozeninami se na veřejnosti začala šířit zpráva, že skvělý fotbalový útočník Matthias Sindelar zemřel. Co se stalo?
Jeho předčasná tragická smrt nebyla nikdy úplně uspokojivě vysvětlena. Uvádí se vlastně tři verze. Jedna, která vyšla v novinách a je oficiální, že společně se svojí přítelkyní Camillou Castagnolou zemřel na následky otravy svítiplynem. Ta podle mě bude asi pravdivá. Ovšem pan Bican byl přesvědčený, že Camilla sebe i jeho otrávila, protože se dozvěděla, že ji chce opustit.
A třetí verze?
Ta je podle mě úplně mimo. Stalo se to 22. ledna 1939, tedy už v době anšlusu Rakouska. (Bylo součástí nacistického Německa – pozn. red.) Šindelář předtím odmítl nastoupit za německé národní mužstvo, dal snad i nějakým jasným gestem najevo, že s nacisty nechce nic mít, tak ho zabili. Ale jak říkám, podle mě je to nejméně pravděpodobná verze.
Každopádně jeho pohřeb byl tehdy údajně velkolepý, mělo se ho zúčastnit patnáct tisíc lidí…
Je to tak. Má hrob na centrálním hřbitově ve Vídni blízko hlavního vchodu. Stojí za to ho navštívit. Na náhrobku je Šindelářův reliéf a pod ním míč. Přiložená cedulka pak odkazuje na to, že hrob je dodnes v péči města Vídeň.
