Zdeněk Mahler napsal mimo jiné umělecký dokument o svém vzdáleném příbuzném Gustavu Mahlerovi nebo televizní dokumenty Katedrála o třech dějstvích.
Spisovatel, muzikolog, publicista, scénárista a taky učitel, to vše platí o Zdeňku Mahlerovi. V roce 1928 se narodil v Batelově na Vysočině, kam se celý život vrací. O uplynulém víkendu oslavil pětaosmdesátiny. Pracuje na další knize, o níž říká: "Snad ji ještě budu s to dopsat. Chybí mi třetina."
Jak vzpomínáte na Batelov?
Můžu začít koncem?
Můžete.
Moje maminka, když byla malá školačka, tak se spolužáky a panem učitelem za vsí vysazovali les. Od té doby je to vzrostlý les. Jmenuje se to tam krásně - Křesovce. Na Vysočině je vůbec hojně místních jmen, která mají svůj půvab. A do těchto nádherných vzrostlých stromů chodí někdy myslivci vybírat takzvané rezonanční stromy. Tedy takové, které mají rovnoměrně rostlé dřevo a pak se z nich dělají hudební nástroje. Aby strom neporušili, když ho kácejí, ustelou mu vysokou vrstvu chvojí a položí ho do měkkého. A já na to myslím proto, protože se dnes už nemůžu vymanit z myšlenek na finále. Představuju si, kdyby mi tak bylo přáno, abych padl pod takový strom, který je proměněný a ještě nějakou chvíli doznívá.
Jste v kontaktu s Batelovskými?
Samozřejmě. Dokonce tento týden byl u mě v Praze pan starosta s paní tajemnicí. Navštěvují mě pravidelně. Povídáme o tom, co je u nich nového. Kontakt, i když už nejsem extra mobilní, je intenzivní. Abych se přiznal - však tohle bývá zákonité, když člověk stárne, ve vzpomínkách se do rodných míst vrací. Vybavuje se mi teď jedna spojitost, když dovolíte.
Jaká?
K nám do Batelova jezdíval na prázdniny Karel Havlíček Borovský. Jeho teta na faře pracovala jako kuchařka, takže ještě jako študent tam býval. Když došlo k deportaci, jeho cesta do Brixenu přes naše území vedla taky Batelovem. A pak Jindřichovým Hradcem. Cestou se zastavili na mejtě, jak se tomu dodneška říká. Zlobilo je kolo kočáru. A naplno to vypuklo právě v Jindřichově Hradci. Chcete tu epizodu, o níž se moc neví, povyprávět?
Povídejte.
Poté, co se kolo rozlámalo, ubytovali se v Jindřichově Hradci v hostinci a povolali ve vší tichosti místního koláře. A ten starý kolář se jmenoval Dedera. Byl to tatínek Dedery, který Havlíčka deportoval. Když starý Dedera vstoupil do hostinského pokoje, přišel na to, že tam jsou dva pánové - jeho syn a Havlíček. A ten starý kolář kouká a povídá: "Františku, proboha, vždyť tohle je přece pan Havlíček". Strážmistr říká: "Pst, tatínku, o tom nikdo nic nesmí vědět, nic jsi neviděl, hlavně sprav to kolo". Starý se nedal odbýt a trval na svém: "Ale to je pan Havlíček. Vždyť já ho mám přece na obrázku nad postelí".
Dobrá historka.
Proč to povídám. Připomnělo se mi to, když mi pan starosta říkal, že v Batelově připravují Havlíčkovu stezku. Protože chodíval nahoru na velký kámen, složil batelovskou dumku a tak dále. Už dřív jsme mu na tom našem náměstíčku postavili památník. Je na něm busta. Ale v Batelově je ještě jedna zajímavost.
Která?
Považte, s Husem do Kostnice jel jistý Petr z Mladoňovic, což byl univerzitní mistr. A de facto jakýsi jeho pobočník. Na této riskantní cestě ho doprovázel. Všem koncilním jednáním byl přítomný. Byl dokonce při tom, když byl Hus na břehu řeky upálen. Popisuje to ve velice obsáhlé zprávě. Má snad osmdesát stran. Je naprosto zajímavá taky proto, že on nejen rozuměl teologickým problémům, ale měl i zvláštní reportérskou schopnost. Takže ze samotného konce, z upálení, všecko podrobně popisuje.
Co o tom píše?
Jak Hus vešel na hranici. Jak ji podpálili. Hus chvíli zpíval, než ho zalknul kouř. Potom už byl upálen, tělo viselo na kůlu. Tak oni ho znovu odpoutali, palicemi rozbíjeli kosti i lebku a naházeli je znovu do ohně a zase přiložili a takhle ho spálili až na popel. Ten pak naházeli do Rýna. Víte, proč to vyprávím?
Zdeněk Mahler
|
Proč?
Když se Petr z Mladoňovic vrátil, vypukly husitské bouře - mimochodem patřil k mírnějšímu křídlu. Na čas se uchýlil do samoty - farářoval v Batelově. Byl tam zřejmě až do roku 1427. Po návratu do Prahy se stal rektorem univerzity čili nebylo to žádné ořezávátko, ale velký vzdělanec. Byl bych strašně rád, kdybychom mu na batelovskou faru dali pamětní desku.
Kolik let vy jste vlastně v Batelově strávil?
Odstěhovali jsme se v mých dvou letech. Pak jsem tam ale jezdíval celé dětství na prázdniny k příbuzným. I na poutě.
Jací byli vaši rodiče?
Oba měli základní vzdělání. Maminka byla spíše introvertní, byla hluboká. Všechny rodinné starosti uvnitř našeho rodu nesla ona. Byla starostlivá, zodpovědná. Táta byl velmi odlišný. Byl to taky moc hezký chlap. Vyznačoval se tím, že byl veselý, vymetl kdejakou tancovačku v okolí. Vyučil se kovářem. Zdědil jsem po něm jedinou knížečku.
Kterou?
Mazání výbušných motorů. Nebyl čtenář, ale byl nesmírně zručný. Já jsem se mu v tomto smyslu nevyved. Nestaral se o moje školy. Až když jsem měl promoci na Karlově univerzitě, toho se účastnil. Tam plakal. My jsme se k sobě navzájem blížili. A blížili jsme se natolik, že já jsem mu potom - a on to velmi rád přijal - říkal Karlíku. Tak jsme byli blízko, jako vrstevníci. Byla to dvojice, která se doplňovala, svým způsobem ideální rodiče. Měl jsem je moc rád. Často se mi o nich zdá. Přes ně je moje vazba na Batelov a ten kraj, kde jsme se všichni narodili, tak silná.
Máte nějakou výraznou vzpomínku na dětství v Batelově?
Je jich spousta. Vybral bych tuto. Teta Anežka Parkanová, když zadělávala na chleba, měla kvásek, který byl zřejmě z minulé várky. Udělala chleba a my jsme ho na trakaři vezli s bratrancem Oldou do pekárny, která byla poblíž dnešní záložny. Ale hlavně jsme potom vezli ten obrovský pecen nazpátek a ono to fantasticky vonělo. A teta nám pak ukrojila veliký krajíc a namazala ho čerstvým máslem a byla to nepředstavitelná pochoutka. Později jsem o tom uvažoval v obecné rovině.
Na co jste přišel?
Chleba je obrovsky jednoduchý vynález. Patří jako základní živina do naší oblasti. Jinde mají pšeničnou bílou veku, v Indii zase placky čapátí. A mě na tom fascinuje to pomyšlení, že vždycky se z předchozí várky nechá trochu těsta na kvásek. Ten se dává do dalšího a vzniká nepřerušená generační návaznost. Mezi lidmi a chlebem je veliká podobnost. Ještě si z dětství vybavuju obyčejné věci, jako že jsme s klukama chodili na ryby a do lesa na houby a na borůvky. V aleji za nádražím jsme trhali lipový květ, který jsme prodávali. Přiznám se, že jak se teď chystá nový projekt batelovského náměstí, domlouval jsem se s panem starostou, že až budou vysazovat stromy - a mezi nimi určitě bude mnohá lípa - aby na mě pamatovali.
V jakém smyslu?
Jednu lípu bych strašně rád spolu s nimi zasadil. To bude moje šestá. Pak ještě musím najít další symbolické místo na sedmou, protože mám sedm vnuků. Pět lip už roste.
Pracujete na nové knížce. O čem bude?
Dlouhá léta jsem si psal deníky. Odehrávala se řada věcí, u nichž si mohl být člověk jistý, že nebudou vytištěné v novinách. U mnohého jsem se vyskytoval, o mnoha věcech jsem přemýšlel a psal si reflexe. Nebo jsem zaznamenával střípky, které měly téměř anekdotickou povahu, ale byly vždycky obrazem své doby. Je toho strašná spousta, dávám dohromady jednu knihu, která se strukturálně vyznačuje tím, že se od deníků liší.
Jak se od nich liší?
V deníku zaznamenáváte na delší časové ploše nějakou událost, jak se to v životě táhne. Snažím se tematické celky dát dohromady do samostatných kapitol. Pochopitelně vybírám ty, které mají přesah. Nejen v tom smyslu, že jsem se jich účastnil, ale protože měly ještě obecnější nadčasový význam. Knížka bude vybavená řadou dokumentů, fotografií, dobových obrázků. Už jsem měl být hotový, už mi nakladatel spílá. Nevím, no. Snad to ještě budu s to dopsat. Chybí mi třetina.
Nedávno jste dostal vyznamenání od prezidenta České republiky Miloše Zemana. Jaký na něj máte názor?
Vezmu to trochu zeširoka. Když přišly prezidentské volby, taky mi nějaká redakce volala, co já na to. Říkal jsem, že ve volbách jde o víc než o prezidenta. Rozhoduje se o dalším směřování naší země. A že to je tak závažná situace, že by vyžadovala mladého Masaryka. Ten tady bohužel není. Čímž jsem dal najevo, že ve finální dvojici je pro mě těžký výběr. Schwarzenberga i Zemana znám velmi dobře i z osobních setkání. Když byl zvolen Zeman, pozval mě na jednu pracovní poradu. Byla zajímavá.
Čím?
Mluvil o tom, že by se během funkčního období chtěl přiblížit, pokud jde o naši republiku, ke švédskému modelu sociálního a tolerantního státu. Říkal rovněž, že chce obnovit tradici Čapka a Masaryka - schůzky kulturních a vědeckých pracovníků, ty takzvané pátečníky. Pak jsem dostal dopis s nominací. To do poslední chvíle nevíte, co to bude a v jaké sestavě se octnete. Předem se objevovaly všelijaké výhrady - mě se netýkaly. Pak jsem tam přišel a potkal řadu lidí, které znám a mám je rád. Ať už šlo o profesory Pafka, Bělohradského, Koháka, ale byli tam i Jiří Suchý, Jarmila Kratochvílová... Fakt je, že když něco děláte a někdo si toho všimne a uzná, že to nějakou hodnotu má, člověka to potěší.
A ten názor na Zemana?
Je to mimořádně inteligentní člověk, který si toho je vědom. A protože byl dost dlouho v permanentní válce s médii, je tím směrem zaměřena jeho bojovnost. Ale myslím si, že se to postupně vyvažuje, dostává to střízlivou dimenzi. A že bude možné soustředit se na podstatné věci. Slyšel jsem, že se v aparátu Miloše Zemana vytvoří analytická skupina, která bude pracovat i na tom, aby se Zeman jako osobnost projevoval pro veřejnost pokud možno co nejsympatičtěji. Jsou výhrady například k jeho bonmotům.
Pravidelně korespondujete s Milošem Formanem…
My toho už moc nenakorespondujeme, protože Miloš špatně vidí. Takže si mailujeme. A velmi často se omezujeme na něco, co je svým způsobem bizardní. Ale protože už jsme oba starý a už to není žádnej tvůrčí výboj, posíláme si navzájem třeba anekdoty. On mně americké, já jemu české. Chcete? Řeknu vám jednu Milošovu nedávnou.
To si poslechnu ráda.
Je o tom, jak pán volá do rozhlasu a chce redakci, která vysílá písničky na přání. Tak ho tam přepojí a on říká: "Šel jsem parkem, našel jsem portmonku se čtyřiceti tisíci dolary a řidičák na jméno Charles Brown. Mohli byste mu, prosím, zahrát nějakou hezkou písničku?"
Úplně slyším Formanovu dikci. Máte nějakou další?
Já jsem Milošovi zase poslal tu, jak se Ježíš rozhodl, že se podívá na svět, zda se jeho poselství ujalo. Snese se rovněž do jednoho takového parku, kde na lavičce sedí bezdomovec a pokuřuje cigárko marihuany. Bezdomovec vidí, že se k němu blíží postava kohosi, kdo má jen košili a opánky. Tak mu taky nabídne, aby si dal jointa. Ježíš mocně potáhne. Když cigárko vrací, říká: "Ještě jsem se nepředstavil. Jsem Ježíš Kristus". Vagabund se na cigárko zálibně podívá a odpoví: "Je to síla, co?"
Taky výborná.
Anebo ještě jednu, abyste viděla, že náš kontakt funguje. Je dost tvrdá, americká. Dva šedesátiletí manželé slaví jubileum a je to velice utěšenej večer. Snese se mezi ně skřítek a říká: "Jsem ochotný každému z vás splnit jedno přání. Madam?" Žena odpoví: "Přála bych si, abychom znovu jeli lodí kolem světa". A vtom má v ruce dva lodní lístky. Skřítek se obrátí na pána a ten říká: "Přál bych si, aby moje žena byla o třicet let mladší". A vtom je mu devadesát. Vidíte, takhle se baví starci. Samozřejmě si stále máme co říct, vzpomínek na společnou práci máme moc.
Kdyby skřítek nabídl jedno přání vám, co by to bylo?
Těžká otázka. Řeknu to takto. Vždycky se mně podařilo vrátit se domů. Do země, kterou považuju za jednu z nejkrásnějších na světě. Která, málo platné, původně nebyla tak pěkná, ale padesát generací jí dalo podobu zahrádky. Tak tady jsem, tady dožívám, obklopený rodinou, přáteli, krajany z Vysočiny. A tak je vlastně to přání splněno.
