Vraťme se na konec 80. let, kdy jste se zapojovala do protestů proti režimu. Podepsala jste Chartu 77. Váš život to muselo hodně změnit...
Byla jsem v té době velmi mladá a spoustu věcí neřešila. Nikdo na mně nebyl závislý, rozhodovala jsem se jen sama za sebe. Kdybych byla starší a měla děti, tak bych asi zvažovala i jiné souvislosti. Ale stejně si myslím, že bych nežila jinak. Ano, nekonformní postoje přinášely dost těžkostí a po praktické stránce byl můj život před převratem docela náročný. Na druhou stranu jsem se nemusela stydět sama před sebou a to se nedá ničím vyvážit.
Ruth Šormová
|
A co to tehdy pro vás znamenalo prakticky?
Okamžitě jsem se dostala do hledáčku estébáků, začaly výslechy a také se objevil takový ten každodenní strach, který mě provázel. Byly situace, kdy jsem se ocitla v cele předběžného zadržení a nevěděla, jestli to za 48 hodin skončí, nebo jestli zůstanu ve vězení. V roce 1988 jsme s manželem Zdeňkem přišli do Soběslavi na jihu Čech a v malém městě jsme byli ještě víc středem pozornosti.
Státní bezpečnost se vám tam asi také věnovala?
Ano, což bylo nepříjemné i pro naše přátele, kteří k nám na faru chodili. Před farou pořád stálo auto, fotili naše návštěvy, někteří naši známí byli předvoláváni k výslechům, kde se je snažili různě zastrašovat a přesvědčit, aby se s námi nestýkali. Nemohla jsem najít práci, sebrali mi pas, mému muži hrozilo, že mu státní souhlas zase odeberou a nebude moci působit jako farář. Když jsem chtěla jet v říjnu 1988 do Prahy na demonstraci, estébáci mě „preventivně zadrželi“ a já jsem čtyři dny strávila v cele předběžného zadržení. Tohle všechno vytvářelo takovou značně tíživou atmosféru.
Věřila jste v brzkou změnu, v to, že už se prostě musí něco stát?
Tohle jsem vůbec neřešila. Ani jsem si nic takového nepředstavovala. Doufala jsem samozřejmě, že mé snažení má smysl, ale o budoucnosti jsem moc nepřemýšlela. Hodně mi pomáhal okruh přátel, pořád jsme o něčem diskutovali a taky se navzájem podporovali.
A pak to přišlo: 17. listopad 1989! Je nějaká konkrétní událost, která vám z té doby utkvěla v paměti?
Víte, v době před revolucí jsme se v Soběslavi pod vlivem všech událostí cítili poměrně osamoceně. A pak jsme se 18. listopadu 1989 vrátili s manželem z Národní třídy a o dva dny později začali lidé přinášet květiny a svíčky pod vývěsku soběslavského kostela. Tam jsme dávali informace o tom, jak události v Praze postupují. Najednou bylo zřejmé, že spousta lidí to cítí stejně jako my, jen je ovládal ten všudypřítomný strach. Ale nebylo to jen růžové. Nastávaly i situace, které nás vracely do reality.
Jaké například?
Třeba nám někdo volal, že jestli hned z okna nevyndáme nástěnku s letáky, přiletí cihla.
Rozhodilo vás to?
Ne, stejně převládl skvělý pocit, že k vnitřní svobodě, kterou nám ani komunisti nemohli vzít, přibyla i ta vnější a že se z ní neradujeme sami.
Jak nyní, s odstupem, vnímáte smysl sametové revoluce?
V době revoluce mě osvobozovalo to, že jsem nic nepromýšlela moc dopředu. Teď pod vlivem zkušenosti a toho, co vidím kolem sebe, někdy žasnu a říkám si: „My Češi jsme fakt nepoučitelní!“ Musím říct, že když dneska někdo řekne, že jsme se mívali líp, tak to pro mě je, jako by mluvil z vesmíru. Člověk přece nemusel být před revolucí přímo někde angažovaný, aby cítil, že věci nejsou v pořádku.
Tento snímek byl pořízen během neformálního setkání poslanců Občanského hnutí ve volebním období 1990 - 1992. Na fotografii je Ruth Šormová například i s Jiřím Dientsbierem mladším (druhý zleva) a Janem Vildem.
To vskutku nebyly...
Ten každodenní strach, doma zpívat Kryla a na veřejnosti častušky, intelektuálové v kotelnách, ve čtvrtek vystát frontu na vytouženou knížku, ve schránce noviny, které píšou všechny stejně, a večer si pak potají pustit Hlas Ameriky nebo Svobodnou Evropu. Potupně prosit o výjezdní doložku a devizový příslib, aby člověk mohl na dovolenou o kousek dál, něco jiného říkat doma a něco jiného ve škole nebo v práci… Copak tohle je normální, po tom se někomu stýská?
Určitě ne...
Samozřejmě, že mě dneska spousta věcí štve, ale mám ráda svobodu, nade vše. Svoboda ale není samozřejmost a někdy se bojím, abychom o ni díky vlastní pohodlnosti a krátké paměti zase nepřišli.
Na to jsem se chtěla zeptat. Jak vnímáte náš stát 28 let od revoluce?Myslím, že jsme v zemi, kde se žije dobře. Nezaměstnanost je minimální, všeho máme dost - někdy až moc - a ti lidé, kteří jsou v nouzi, mají řadu možností, jak svoji situaci řešit. Podnikání, spolky, neziskové organizace, soutěž politických stran, spousta skvělých kulturních počinů, alternativní vzdělávání, zkrátka všudypřítomná pestrost. To všechno jsme v nedávné minulosti neměli a je skvělé, že se tu tolik dobrého děje. Česká společnost je ale hodně rozdělená, mnoho lidí nespokojených. Vloni Česko přijalo dvanáct uprchlíků, ale v parlamentu máme nově 22 poslanců, kteří „brání migrační vlně“, to je za hranicí mého chápání. Část společnosti by ráda opustila Evropskou unii, ale zároveň bez váhání využívá všech výhod, které nám členství přináší. Pořád přetrvává dělení na „my“ a „oni“, protože je snazší najít viníka než přijmout odpovědnost. Snazší je postěžovat si než se zvednout a začít sám něco dělat. Z toho je mi někdy úzko.
Co říkáte na výsledky voleb?
Jsem zklamaná. Možná víc z voličů než z politiků. Někdy si říkám, že abychom se zvedli, posunuli dál, musíme možná klesnout znovu na dno… Třeba je to příležitost k tomu, aby se lidé, kterým opravdu o něco jde, dali víc dohromady, aby netříštili síly. Jestli se něčeho obávám, tak českých populistů a extremistů, ti nás ohrožují víc než kdo jiný. A pak mě také ještě děsí propojování ekonomické a politické moci se světem médií, v tomto ohledu pokládám vítěze voleb za nebezpečí, kterému je potřeba bránit.
Davy lidí na náměstí v Soběslavi poslouchají Ruth Šormovou. Jde o předvolební shromáždění Občanského hnutí v roce 1992.
Vy jste po revoluci byla v parlamentu. Jak vzpomínáte na dobu, když se tvořilo Občanské fórum?
Byli jsme s manželem oba do politiky zapálení. V Soběslavi vznikalo Občanské fórum na faře, poznali jsme díky tomu spoustu zajímavých lidí. Pak jsem se stala poslankyní Sněmovny lidu Federálního shromáždění za Občanské fórum, později za Občanské hnutí. Byl to čas, kdy jsem si říkala, že to je lepší než jakákoli vysoká škola.
Proč jste se poměrně brzy z politiky stáhla?
Když se Občanské fórum rozpadlo, stala jsem se členkou Občanského hnutí, za které jsem ještě v roce 1992 kandidovala. Hnutí ve volbách neuspělo a já jsem pro něj ještě asi rok pracovala. Pak jsem však musela začít řešit, z čeho budeme živi a čemu se chci věnovat dlouhodobě. Zároveň jsem měla pocit, že „profesionální“ politika jde směrem, ve kterém bych se necítila dobře.
Do čeho jste se pustila?
Ráda jsem se vrátila k tomu, co jsem studovala a co mě kdysi nadchlo v Anglii. Byl začátek 90. let a prostor pro práci se znevýhodněnými lidmi nebo pro vznik neziskových organizací byl velký. Tato oblast zažívala boom a já jsem do ní tak nějak přirozeně vplula.
Když mluvíte o Anglii, jak jste se tam dříve za totality dostala a co jste tam poznala?
Rodina mého otce byla napůl anglická. Jako malá jsem tedy slýchávala v rámci běžné komunikace angličtinu, což bylo v 60. a 70. letech dost výjimečné. A když mi bylo sedmnáct, mohla jsem na pozvání svého bratra, který už v té době žil v Londýně, vycestovat na celé léto do Anglie. Nakonec jsem tam strávila dvoje prázdniny a všechny podněty, které mě tam obklopovaly, mě zásadním způsobem zasáhly a nasměrovaly. Do té doby jsem si myslela, že budu studovat buď angličtinu, nebo medicínu. Když mně však můj bratr v Anglii domluvil brigádu v domově pro lidi s mentálním postižením, byl to pro mě tak silný a intenzivní zážitek, že jsem najednou věděla, že je to přesně to, co chci v životě dělat. Druhým velmi silným podnětem byla skutečnost, že tu brigádu organizovala náboženská společnost kvakerů. Všechno se tak nějak samozřejmě propojilo.
Co vás tedy čekalo po návratu z Anglie do Prahy?
Byla jsem v období duchovního hledání, toužila jsem po nějaké životní „kotvě“. Štvaly mě poměry v tehdejším Československu, a tak jsem se po návratu do Prahy díky shodě různých okolností ocitla v evangelickém prostředí a následně v prostředí nezávislých občanských iniciativ. Obojí tehdy obrátilo můj život v dobrém slova smyslu naruby a už to tak zůstalo. A díky inspiraci z Anglie jsem po maturitě začala pracovat s dětmi s handicapem a vystudovala jsem dálkově speciální pedagogiku.
Vaše cesta na Vysočinu vedla z Prahy přes Soběslav...
Já i můj muž Zdeněk jsme z Prahy. Když mi bylo dvacet, vdala jsem se za něj a šli jsme do Soběslavi. On je evangelický farář a za komunistů musel mít pro svou práci státní souhlas. Soběslav jsme si tedy nevybrali, ale prožili jsme tam krásné časy. Po sedmnácti letech jsme se - tentokrát už sami a svobodně - rozhodli pro změnu a teď jsme už třináctý rok v Novém Městě na Moravě.
Jaké máte plány do budoucna?
Na příští rok plánujeme s manželem a naším nejmladším synem Jakubem velkou změnu. Budeme odtud odcházet.
A kam?
Do Prahy. Vracíme se zpátky. Můj muž dostal nabídku působit jako farář v evangelickém sboru na Vinohradech.
Co v Praze budete dělat vy?
Zatím nevím. Teprve se rozhlížím.
Nebude se vám stýskat?
Bude, to víte, že bude. Tušíme, kdo a co nám bude chybět. Zároveň ale oba dva máme rádi změnu a Praha je naše město, kde jsme vyrostli a něco prožili. Máme tam přátele, kamarády, naše dvě starší děti Matěje a Johanku i další příbuzné. Ale sami jsme zvědaví, jak ten návrat po 30 letech zvládneme.
