Zeptejte se libovolného pamětníka z řad hráčů nebo realizačního týmu tehdejší hokejové Dukly na první mistrovský titul a s největší pravděpodobností vám začne vyprávět o legendární vítězné pouti z Ostravy, která ve středu 1. března 1967 v noci vyvrcholila bouřlivými oslavami na tehdejším náměstí Míru a později na Horáckém zimním stadionu v Jihlavě.
„Byla to sláva, velká sláva. První titul v historii, takže cesta zpět byla pěkná. A to následující, to bylo ještě lepší,“ vzpomíná legendární obránce Jan Suchý.
„Přijeli jsme do Jihlavy na náměstí, kde na nás čekalo pět až deset tisíc lidí. A nesli nás na ramenou až na zimní stadion. Tam se pokračovalo, fanoušci byli úžasní,“ přidává se Jan Hrbatý, jenž býval pro změnu bleskurychlým pravým křídlem.
Poslední kolo už bylo pouhou formalitou
Nezapomenutelný a historický okamžik, kdy si Jihlava po dvou třetích místech z let 1962 a 1964 a druhé příčce z roku 1966 zajistila ligové prvenství, však přišel už o čtyři dny dříve. Konkrétně v sobotu 25. února, při domácím utkání proti tehdejšímu Gottwaldovu.
Vítězstvím 5:1, na němž se třemi brankami podílela druhá lajna František Vorlíček - Jiří Kochta (2 góly) - Jan Hrbatý (1), si Dukla s předstihem zajistila titul. Na závěrečném kole, kdy se před televizními kamerami střetl přeborník republiky a už známý sestupující, tak - při očekávané výhře Jihlavy nad Vítkovicemi (8:2) - bylo nejzajímavější slavnostní předávání mistrovského poháru a zlatých medailí.
„První titul pro Jihlavu? To byla velká sláva. A řekl bych, že zasloužená. Pracovali jsme tady dobře,“ konstatuje tehdejší útočník Stanislav Neveselý, jenž zároveň fungoval jako asistent trenéra Jaroslava Pitnera a o pár let později se stal jeho nástupcem na pozici hlavního kouče.
Pitner. Geniální stratég s čichem na dobré hokejisty
Právě Pitner byl mozkem i srdcem armádního týmu, který během deseti let vybudoval prakticky z ničeho. „Měl velký hokejový čuch a myšlení. Svou inteligencí, schopnostmi a předvídáním dokázal zjistit, kdo je dobrý hokejista a Jihlavě by mohl k něčemu pomoct,“ říká Suchý, jehož podobně jako bratry Jaroslava a Jiřího Holíkovy nebo Josefa Augustu přivedl Pitner z nedalekého Havlíčkova Brodu. „Na hráčích z něj se v prvních letech stavělo,“ zdůrazňuje Neveselý.
V rovněž druholigovém Prostějově si Pitner vyhlédl Jana Hrbatého, v Karlových Varech objevil střelce Jana Klapáče. A základ pro vítězný tým měl pohromadě.
„Byli jsme kluci z vesnic nebo z malých měst. Neříkám, že špatní hokejisté - tím, že si nás vzal, jsme byli asi dobří. Ale jeho psychologie nás dostala tak vysoko,“ myslí si Suchý. „Byl to chlap, který měl přehled o všem. A věděl, z koho něco bude nebo kdo je dobrý hokejista. To jsem si na něm hodně cenil.“
„Když nás chytli policajti, trenér se nás zastal“
Pitner byl nejen bravurní stratég, ale také skvělý manažer. „V té době nebyli agenti a skauti jako dnes. Záleželo čistě na něm, koho si vezme. On si to objel, viděl a sehnal,“ líčí Suchý.
„Pochopitelně i od trenérů těch mužstev si zjistil, co a jak. Ale hlavně měl šťastnou ruku!“
Za hráče, které si do týmu vybral, se Pitner dokázal také postavit. „V té době jsme měli jako šoféři osobních aut karty. A když nás chytili policajti, třeba kvůli rychlosti, nemohli nám dát pokutu, ale muselo to jít na útvar,“ vzpomíná Suchý. „Pochopitelně, tohle vše šlo přes Pitnera. A ten se dokázal všech lidí zastat, ať to byl kdokoliv z mančaftu,“ oceňuje.
V případě dobrých výkonů na ledě navíc trenér dokázal přimhouřit oko. „Samozřejmě, někdy jsme ulítli a zašli někam na pivko,“ usmívá se Hrbatý. „Ale Jarda to uměl vzít s rezervou. Nenadával nám. Ale museli jsme udělat výsledky, to bylo důležité,“ líčí.
„Nebyli jsme svatí, průšvihy jsme měli,“ uznává Suchý, který zlobil trenéra svou životosprávou, k níž neodmyslitelně patřila i občasná cigaretka. „Když byly výsledky, dokázal se pan Pitner o hráče postarat. Když ne, muselo se to řešit jinak. Ale to bylo málokdy.“
V šestašedesátém titul Jihlavě unikl o vlásek
Zejména v letech 1967 až 1974 totiž Jihlava v Československu kralovala - během osmi let dokázala získat sedm titulů. Její nadvládu přerušily jen v roce 1973 Pardubice.
Ligových prvenství mohla mít Dukla dokonce o jedno více, na nejvyšší příčku mohla vystoupat už v roce 1966. Tehdy jí však titul unikl o vlásek: díky lepší bilanci ve vzájemných zápasech se při shodném počtu bodů radovalo Brno. Pojedenácté - a dosud naposledy.
„Nás to tehdy pochopitelně zklamalo, to je jasné,“ přiznává Suchý. „Ale věděli jsme, že náš mančaft je velmi dobrý a že je jen otázkou času, kdy se mistrem republiky staneme my,“ podotýká.
