Aleš Palán a David Lukšů, dva spisovatelé původem z Jihlavy, společně napsali už tři knihy o hokejových legendách. Postupně přiblížili sportovní a životní příběhy Stanislava Konopáska, Jana Suchého a Vladimíra Zábrodského.
Shodují se, že nejzajímavější bylo vyprávění nejproduktivnějšího obránce československé historie - havlíčkobrodského rodáka, dlouholeté opory Dukly Jihlava a reprezentace Jana Suchého.
„Jan Suchý má neuvěřitelný smysl pro stavbu příběhu nebo nějaké storky. To žádný jiný respondent neměl,“ říká David Lukšů. „I když to byli úžasní lidé, tak vypravěčské umění Jana Suchého je nedostižné. A nemyslím, že bych ještě někdy potkal sportovce, který by ho v tomhle překonal.“
Životopisy hokejových legendDvojice jihlavských autorů Aleš Palán (23. listopadu 1965) a David Lukšů (27. října 1979) společně napsala tři sportovní knihy: životopisy Stanislava Konopáska (Hráč, který přežil - Edice ČT 2007), Jana Suchého (Souška - Životní příběh hokejisty Jana Suchého - Epocha 2008 a nově 2015) a Vladimíra Zábrodského (Skutečný příběh hokejové legendy - Edice ČT 2010). Lukšů sám je autorem životopisu Jaroslava Holíka (Žít jako Holík, Životní a hokejové zápasy Jaroslava Holíka - Epocha, 2015). |
Kniha Souška – Životní a sportovní příběh hokejisty Jana Suchého poprvé vyšla v roce 2008. Proč jste se nyní rozhodli pro druhé, rozšířené vydání?
Aleš Palán: První vydání naší knihy bylo vyprodáno během pár měsíců. My jsme měli velkou chuť udělat dotisk, ale nakladatel se k tomu neodhodlal. A tak jsme ho v průběhu těch let různě trápili. Až jsme zesílili natolik, že našim neodolatelným nabídkám podlehl. (usmívá se) Asi před rokem se rozhodl, že knížku vydá znovu.
David Lukšů: Vydavatele přesvědčilo to, že jsem pracoval na knížce o Jaroslavu Holíkovi. A už před rokem - kdy jsme mysleli, že knížka bude na Vánoce - jsme se dohodli, že Soušku vydáme v souvislosti s tím. Že to vyjde jako dvojice knížek o největších legendách Dukly.
Co nové vydání obsahuje?
Aleš Palán: Po těch zhruba osmi letech se nám otvírala možnost jednak zachytit období od předchozího vydání. A samozřejmě jsme vedli respondenta, aby si vzpomněl na podrobnosti nějakých zlomových událostí. Třeba Stockholm 1969. Což se nám podařilo.
David Lukšů: Do knihy jsme přidali i některé nové fotky. Třeba z vyznamenání Jana Suchého do jeho nejvyšší vojenské hodnosti. A sám jsem - podle oficiálních zápisů o utkání, kde se uvádějí zranění - sestavil seznam zranění Honzy Suchého během jeho ligové kariéry. Jsem rád, že se to podařilo dohledat.
Knihu jste tvořili ve dvou. Jak vaše spolupráce funguje?
Aleš Palán: Tahle dobře. Já jsem napsal řadu knih, s různými kolegy. Knižních rozhovorů a portrétů osobností mi vyšlo zhruba dvacet, zdaleka nejen ze sportu. A s Davidem se mi spolupracuje nejlépe. Myslím, že se dobře doplňujeme. Každý umíme něco a respektujeme se, vycházíme si vstříc. Pro mě je to obohacující i v tom, že se můžu něco naučit. Jiné postupy, jiné myšlení. Věřím, že by ta spolupráce mohla být přínosná i pro čtenáře.
A máte své úkoly při psaní nějak rozdělené?
Aleš Palán: Teď už se to trošku slilo, ale ze začátku jsme to rozdělené měli. David byl více přes fakta, kontrolu všech reálií, což pořád platí. A já jsem byl spíš přes makrostylistiku, přehazování odstavců a stránek, aby text na sebe navazoval. Ale v současnosti už je to rozdělení jemnější.
David Lukšů: Největší výhoda naší spolupráce je hlavně v tom, že jsme na rozhovory dva. Jeden se může intenzivně ptát a druhý poslouchá a přemýšlí o dalších otázkách. Když je na to člověk sám, což každý novinář zná, často na nějakou myšlenku zapomene. Navíc, protože jsme dva úplně odlišní lidé, nás napadají zcela rozdílné věci. Takže se ptáme vlastně za dva. A to je při tvorbě takové biografie cenné. Protože kdybychom se ptali buď jen já sám, nebo pouze Aleš, tak by tam některé věci nebyly. A přitom v knížce hrají důležitou roli.
A jak se domluvíte, co do knihy ve finále dáte?
Aleš Palán: Myslím, že každá knížka si sama řekne, co v ní má být. A my to jen respektujeme. Snad nikdy se nestalo, že bychom se nad něčím dohadovali a měli opačný názor než ten druhý.
David Lukšů: Je fakt, že při psaní našich knížek jsme měli minimální odpad. Osmdesát pět devadesát procent z toho, co jsme se ptali, jsme použili. Jasně, jsou některé pasáže, kdy se člověk opakuje. Ale poté, co jsem z nahrávek dali dohromady první text, byl odpad skoro minimální. U Soušky skoro žádný. Nebyly věci, které bychom do knihy nedali. I proto, že Honza Suchý řekl, že tam všechno máme nechat. Tak jsme to respektovali. Jeho autorská korektura spočívala v tom, že nám řekl, nechte to tak, jak to je.
Aleš Palán: Autorská korektura druhého, doplněného vydání - kde je pět osm procent nového textu - vypadala tak, že jsem to po domluvě vytiskl, přijel jsem za Souškou na schůzku do Kotliny. Vyndal jsem text na takový pultík, Honza na něj položil ruku a řekl: „Dobrý. Vím, co jsem říkal, věříme si.“ On ví, co nám řekl. A známe se natolik dobře, že také ví, že jsme to pochopili a nezneužijeme toho.
Napsali jste společně tři hokejové knížky. Máte z nich nějakou nejoblíbenější? Nebo je to podobná otázka, jako když se rodiče zeptáte, které dítě má nejraději?
Aleš Palán: Já z těch našich tří společných mám oblíbeného Soušku a Vovku (Vladimír Zábrodský - pozn. red.). A je to možná proto, že jsme se s těmito respondenty skamarádili. Což se sice z těch dvaceti knih, které jsem dělal s různými osobnostmi, stane poměrně často, ale zdaleka ne vždy. S Honzou i s Vovkou Zábrodským kamarádi jsme. Byť to kamarádství je v obou případech úplně jiné.
David Lukšů: Je to těžké. Já mám asi nejblíže k oběma knížkám o Dukle. Jednak proto, že Dukla pro mě vždy znamenala hodně. Člověk jí odmalička žil, vzýval tyto legendy. A pro mě bylo obrovským štěstím, že jsem se s nimi mohl potkat. Ale asi nejraději mám taky Soušku. Protože to není jen hokejová biografie nebo čistě lidsky silný příběh jako všechny ostatní knížky. Ale je to hrozně vtipné. Já se tomu směju.
Opravdu? Vždyť jste to musel číst už tisíckrát.
David Lukšů: To ano. Už při psaní, pak jsem to četl znovu, když to vyšlo. A opakovaně se k tomu vracím. A vždy mě to dokáže rozesmát. Mám některé oblíbené pasáže, kterým se prostě stále směju.
A co vaše další spolupráce? Máte už nyní něco rozepsaného?
David Lukšů: Rozepsaného teď nic nemáme. S Alešem se ale domlouváme, že bychom příští rok zkusili oslovit jednoho špičkového hokejistu. Ještě jsme s ním nemluvili, ale shodli jsme se, že by nás zajímal jeho příběh. Je to jeden z nejlepších hokejistů československé historie. Takže to je takový cíl na příští rok. Uvidíme, jestli to stihneme.
Prozradíte, o koho se jedná?
David Lukšů: Nechtěl bych to provalit dřív, než jsme se s ním o tom bavili. Špičkových hokejistů je hodně, ale jen pár z nich přesáhne sportovní rovinu. Chceme, aby ten člověk byl zároveň zajímavý lidsky. Takových hokejistů v českém prostředí moc není. Tenhle člověk zajímavý je. Myslím, že by to mohlo být i humorné čtení. Ale jak jsem říkal, ještě jsme se s ním nebavili, takže jeho jméno nechci říct.
Dobrá, budu to respektovat. Ale zeptám se jinak: má také tento hokejista vazbu na Vysočinu?
David Lukšů: Tentokrát ne. Je to hvězda nároďáku sedmdesátých let, jeden z našich nejslavnějších hokejistů. Ale není z Jihlavy.
Smuteční řeč o Holíkovi? Nejtěžší, co jsem kdy psalŽít jako Holík. Životopis nejslavnějšího hokejisty historie Dukly Jihlava Jaroslava Holíka, který sepsal David Lukšů, má název oslavující život. Kniha však paradoxně vyšla až pár dní poté, co legenda československého sportu definitivně odešla. Jaroslav Holík (zemřel 17. dubna 2015) se už nedočkal ani slavnostního křtu, který se uskutečnil 2. května. „Musím říct, že mě to hodně vzalo. Protože jsem s panem Holíkem během čtyř let, kdy kniha vznikala, strávil dost času. Potkávali jsme se v Jihlavě, jezdil jsem za ním na chalupu do Světlé,“ líčí Lukšů. „Člověk viděl, že mu není úplně dobře. Že je těžce nemocný. Vždy, když jsem se zeptal, jak se cítí, jak se mu daří, odpovídal: Na hov...,“ popisuje setkání. „Ale zároveň jsem cítil, že má v sobě obrovskou sílu. Celé roky se s tím neskutečně pral,“ připomíná neobvyklou nemoc, kvůli které člen Síně slávy československého hokeje a Klubu hokejových střelců postupně přišel o část levé nohy a prsty na pravé noze. „Myslel jsem, že to zase zvládne. Jako tolikrát předtím. Bohužel už se to nestalo,“ lituje Lukšů. „Musím říct, že měsíc dva jsem z toho byl úplně prázdný. Já jsem ho měl vždy rád, protože to byla legenda. Ale jak jsem se s ním setkával lidsky, tváří v tvář, o to víc mi přirostl k srdci,“ vzpomíná na mistra světa a olympijského medailistu. „Bylo o to těžší se poté vyrovnat s tím, že už tady není.“ Navíc mu připadl těžký úkol. „Paní Holíková mě požádala, abych napsal pohřební řeč. A musím říct, že to bylo to nejtěžší, co jsem v životě psal. Nespal jsem kvůli tomu. Bál jsem se, aby to nebyl trapas,“ vzpomíná. Připravený text na smutečním obřadu přečetl doktor Jiří Havránek. „Řekl mi, že by nezměnil ani slovo. To mě trochu uchlácholilo, že to nebylo úplně špatně,“ oddechl si Lukšů. |