Alexandr Alexejevič Kjulleněn šel jako podporučík za druhé světové války s Rudou armádou tudy, kudy šla fronta. Byl coby důstojník ozbrojen pistolí, ale zpočátku nebojoval. Byl u armády kinomechanikem.
Jezdil s malým nákladním autem se zabudovanou promítačkou a po večerech sovětským vojákům za zákopovou linií pouštěl filmy. Zřejmě vlastenecké. Aby podpořil jejich bojovou morálku. „Jeho šofér s autem přijel na frontu do první linie za zákopy, tam vůz postavil bokem, aby nepřítel neviděl světlo při promítání a pustil film,“ vzpomíná třebíčský výtvarník a syn Alexandra Alexejeviče Boris Kjulleněn starší.
Ten po desetiletí opatruje vzácnou fotografii s otrhanými rohy, památku na otce. Alexandr Alexejevič na fotografii sedí na stupačce, opírá se o blatník. Fotografii poslal domů jako upomínku rodině. „Otec byl za války při výbuchu bomby po zranění tlakovou vlnou doma na rehabilitaci. Asi se uzdravoval dobře, protože za devět měsíců potom jsem se narodil,“ směje se Kjulleněn.
Kinomechanikovi Alexandrovi se však při putování s frontovými vojsky přímé boje nevyhnuly. „Pak i jeho nasadili do boje muže proti muži. Říkával, jaká to byla hrůza. Jde proti tobě voják, a buď zabiješ ty jeho, nebo on tebe, jiná možnost není. Po boji se prý vojáci v zákopech styděli jeden na druhého podívat. Tatínek po válce dost pil, a když vzpomínal na válku, plakal. Někdy, když byly boje v bažinaté krajině, přespávali prý na mrtvolách, aby neleželi ve vodě. Není divu, že se z tolika vojáků po válce stali alkoholici, museli to peklo nějak přepít.“
Na smutný obraz domaloval barevné obrazce
Z války Alexandrovi zbyl vojenský kabát, ve kterém si pak Boris hrával s kamarády. A taky jeden poslední granát. „Hodil ho u sebe na zahradě do rašeliniště. Výbuch udělal dvoumetrový kráter, který se hned naplnil vodou. Odtud jsme pak roky brali vodu na zalévání,“ vzpomíná Kjulleněn.
V mírových časech Alexandr také pouštěl filmy, později jako elektrikář pracoval coby opravář, pak pečoval o stroje v továrnách. Nejprve v rodné Vytěgře ve Vologodské oblasti, později v Leningradu, kam se Kjulleněnovi přestěhovali. Jeho syn malíř otce později na sklonku osmdesátých let namaloval na obraz z cyklu, který vytvořil k 70. výročí Sovětského svazu.
„Tatínka jsem namaloval na břehu řeky Vytěgry před odjezdem do války. Ale zdál se mi ten obraz smutný, tak jsem tam ještě domaloval barevné obrazce, symbolizující myšlenky, které se mu tehdy v té chvíli mohly honit hlavou. Tatínka mám velice rád a pořád na něj vzpomínám,“ říká Kjulleněn starší.
