Na novopečeného důchodce rozhodně nevypadá. Vitální prošedivělý muž s jiskrou v oku v upnutém blankytném tenisovém triku si mě měří pronikavým, zvídavým pohledem. "Kdybyste chtěl vědět něco o tenise...," ukazuje na stěnu ve své kanceláři, kterou zdobí kromě obří injekční stříkačky celá řada fotografií. "Pod mým vedením Jihlava vyhrála extraligu v tenise v roce 1994," rozpovídá se s neskrývanou pýchou v hlase.
Nenechte se ale mýlit, nepůjde o rozhovor s tenisovým trenérem, jak by se mohlo z úvodu zdát. Třiašedesátiletý Milan Svojsík právě končí svůj poslední, 21. rok ve funkci primáře dětského oddělení jihlavské nemocnice a za několik týdnů odchází do penze. I když ne tak docela...
Kulisou rozhovoru pro MF DNES byl po celou dobu přenos napínavého semifinálového utkání tenisového Australian Open, v němž bojoval o postup do finále Tomáš Berdych. Jeho, stejně jako Radka Štěpánka a jejich rodiny, jihlavský primář zná a vídá se s nimi. Ostatně jak vzápětí zjišťuji, o tenise by dokázal zasvěceně vyprávět celé hodiny.
Za měsíc odcházíte do důchodu. Jak se těšíte a co plánujete?
To datum - 1. března, kdy odcházím, je pro mě symbolické, bude to totiž přesně na den 21 let, co jsem v Jihlavě nastoupil. Ještě musím předeslat, že od 1. března 1987 jsem primářoval sedm let v Hranicích na Moravě, takže je to 28 let v této funkci. Měl jsem nárok na odchod do důchodu už loni, ale domluvili jsme se s panem ředitelem, že ten rok přetáhnu. Kromě toho úplně neodcházím. Mám tady padesát malých pacientů s cukrovkou, k tomu se přidávají mí pacienti s onemocněním štítné žlázy. Takže budu mít práce dál až nad hlavu. Budu tady ve středu a pátek.
Jak jste se vlastně k lékařství dostal?
Narodil jsem se v Třebíči, ale vyrůstal jsem v nedaleké Jemnici. Tam jsem chodil na základní školu a po ní na gymnázium v Moravských Budějovicích. Byl jsem technicky zaměřený a vždycky jsem si myslel, že budu studovat jadernou fyziku, anebo architekturu.
A co rozhodlo, že jste lékař?
O mém osudu rozhodl můj spolužák a vynikající přítel Pavel Prodělal, také primář interny z Valašského Meziříčí, který řekl: "Pojď se mnou na medicínu". Vzal jsem ho za slovo. Jel jsem na motorce od nás z Jemnice do Brna a tam udělal přijímací zkoušky na Lékařskou fakultu univerzity J. A. Purkyně. Mého otce se pak někteří ptali, kolik ho to stálo peněz. Ani korunu. Měl jsem veliké štěstí.
Milan Svojsík (63)
|
Měl jste k lékařství i rodinné předpoklady?
Já jsem jediný doktor v naší rodině, i když mám bratrance, který je primářem v Moravských Budějovicích. Moje rodina pochází z Jaroměřic nad Rokytnou, kde se na zámku narodil můj strýc i otec, který byl ekonom. Moje babička byla zámecká paní a za první světové války chodila do chrámu hrát na varhany. Dědeček byl učitel a národní socialista, který měl po roce 1948 s komunisty velké problémy. Ani já jsem nikdy do strany nevstoupil, nebyl jsem ani v SSM.
Kudy se vaše kariéra ubírala dál?
V Jemnici jsem žil až do roku 1975, kdy jsem nastoupil od 1. srpna do nemocnice v Dačicích, kde jsem pracoval 12 let jako pediatr a udělal jsem si tam dvě atestace. Pak už následoval primariát a sedm let v Hranicích na Moravě. Podařilo se mi dostat na světové kongresy po celém světě o dětské cukrovce. Měl jsem štěstí v tom, že když mě komunisti chtěli podrazit, tak mi na škole vždycky pomohli.
Proč jste si zvolil právě pediatrii?
V Dačicích jsem narazil na vynikajícího dětského lékaře, primáře Čermáka, který mě pro pediatrii získal. Já jsem to těžko nesl, protože jsem už předtím během praxe ve vojenské nemocnici koketoval spíš s tím, že budu jednou chirurg a gynekolog a zaplať pánbůh, že nejsem.
Léčíte děti. Jaký k dětem máte vztah? Jaký jste například dědeček?
Mám vnučku, která půjde do první třídy, a když mi říká dědulíne, tak jí říkám Šarloto, co ty si ke mně dovolíš, to si nesměla dovolit žádná ženská. Ona mi pak oblízne nos a řekne, ale dědulíne, nech si toho. Tak jsem naměkko i při tomto rozhovoru. Děti, to je to nejkrásnější, co můžeme v životě mít. O to je to tragičtější, když se potom někdy setkáme u dětí s tím, že někdy něco špatně dopadne.
Když vidím, s jakým zápalem jste vyprávěl o tenise, připadá mi, že je pro vás vedle profese a rodiny další prioritou. Kdo vás k němu přivedl?
Když se mě zeptáte na tenis, ještě cítím antuku v puse jako kojenec. Jedna naše známá se chlubila, že mě malinkého chovala, aby moje máma s otcem mohli hrát tenis. Oba rodiče ho hráli výborně. Můj strýc i otec byli mnohonásobní krajští přeborníci. Strýc dokonce hrával s otcem Petra Kordy nebo Ivana Lendla. Od mého otce mám schovanou knihu Sokola Jemnice z roku 1939, kdy tam udělali první kurt. Turnaje tam vyhrával právě doktor Lendl, který nedávno zemřel. Ještě před smrtí jsem mu ty záznamy věnoval a moc ho to prý potěšilo, dojalo. S tenisem jsem se jako pětatřicetiletý podíval poprvé i na Západ, do Frankfurtu na Davis Cup, kde Ivan Lendl hrál poslední reprezentační utkání. Davisův pohár je moje srdeční záležitost, a když můžu, tak na něj jedu.
Měl jste vy sám někdy ty nejvyšší tenisové ambice?
Hrával jsem s různými osobnostmi, bývalým extraligovým hráčem Pokorným, Dvořáčkem, který je přízeň od Lucie Šafářové, nebo z Bedáněm. Dokonce jsem porazil Vlastíka Štěpánka, což je bratr Radkova tatínka, ale to bylo všechno jen kamarádsky. V jedenácti jsem poprvé v Náměšti nad Oslavou vyhrál okresní přebor mladších žáků. Já jsem se ale nedostal na pardubickou juniorku, takže na tu špičku bych neměl. Tenis mě ale stále baví, i když teď mám právě kvůli namožené achilovce na noze ortézu a kulhám. Ale aspoň jednou týdně si jdu zahrát. Taky když slavím narozeniny, tak většina gratulantů a mých nejlepších kamarádů je z tenisu.
Pojďme zpátky k vaší práci. Když se ohlédnete těch 21 let zpátky, co za nimi vidíte?
Já jsem šťastný, že jsem se tehdy rozhodl na naléhání mého otce vrátit na Vysočinu, i když mezitím oba rodiče už zemřeli. Když jsem v roce 1993 přišel do Jihlavy, to jsme byli ještě ve staré nemocnici, tak jsem vůbec nevěděl, že se tady staví pavilon a v něm nové dětské oddělení. Sešel se rok s rokem a jak říkám, na traktoru jsme se stěhovali do nového. Po několika letech se udělala rekonstrukce, oddělení se zmenšilo, máme školu při nemocnici pro rekonvalescenty. Díky tomu, že na oddělení je osm doktorů se dvěma atestacemi a další se na ně chystají, jsme obhájili akreditaci druhého stupně do roku 2016, což znamená, že na našem oddělení se může vzdělávat doktor k atestaci, jako v jediné nemocnici v kraji. Máme specializované oddělení pro léčbu novorozenců nad 32. týden, což je těžká nedonošenost. Celkem má dětské oddělení 59 lůžek a projde jím ročně kolem 3 100 dětí. Máme neskutečně zařízené nadstandardní pokoje a držíme se toho, že co je tzv. nadstandard, je pro nás standard.
Na co jste za těch 21 let obzvlášť hrdý?
Myslím si, že je zde velmi slušný a erudovaný personál, a na rozdíl ode mě nikdo neumí křičet.
Dost lidí na lékařských webech vás právě za váš přístup i k pacientům kritizuje. Jste prý velký svéráz a přezdívají vám Dr. House, což je seriálový hrdina, který má hodně ostrý jazyk. Jak kritiku vnímáte?
Já tyhle seriály nesleduju. To, co jste zmínil, mi řekly dvě pacientky, ale v dobrém, ne hanlivě. Myslím si, že člověk nemůže vyjít stoprocentně s každým. Je pravda, že někdy jsem musel řešit nepříjemné věci, kdy mě i ředitel vyzval, abych se omluvil, a já jsem to neudělal. Šlo o paní na šestinedělí, která měla být sprostá na personál, já jsem tam přišel a vypral jí žaludek. Její matka, která to nevěděla, mi přinesla kytici a já ji odmítl, tak si stěžovala řediteli. Myslím si ale, že lepší je říkat věci natvrdo a od srdce.
Hodně nás, běžných lidí, ale má zkušenosti s lékařským personálem opačné. Sám jsem si jako pacient při rozhovoru s lékařem připadal, že mluvím s "polobohem". Vnímáte to i vy jako problém?
Bohužel to problém stále je, ale myslím, že takových případů už moc není a vždycky se dá domluvit. Já si v poslední době až na vzácné výjimky nepamatuju, že bychom se s někým nedomluvili. Je to o komunikaci pacientů s doktory. Ta by se měla zlepšit.
Prochází váš personál nějakým školením, jak se má chovat například v krizových momentech? Mám konkrétně na mysli případ z loňského května, kdy vám na oddělení zemřel roční kojenec údajně kvůli nedbalosti lékařů. Jeho rodiče u soudu pak tvrdili, že jediné, čeho se od nemocnice dočkali, nebyla pomoc ani soustrast, ale podepsání úmrtního listu...
Víte, já mám štěstí, že když jsem byl na pracovišti, tak se něco podobného nikdy nepřihodilo. Ale tím nechci tvrdit, že kdybych tu byl, tak k tomu nedošlo. Je to velká tragédie, pro mě určitě to nejhorší, s čím jsem se tady za dobu svého působení setkal. V prohlášení, které po mně žádali, jsem napsal, že pacientovi chybělo štěstí. A to je v životě to nejdůležitější. Nevím, co mám na to říct.
Nepřipadá vám tohle konstatování od šéfa oddělení, kde by mělo dítě mít tu nejlepší péči, hlavně vůči rodičům, trochu zvláštní?
Myslím a věřím těm, co tu pracují, že ji opravdu mělo. Proto mě mrzí, že jeho maminka tvrdí, že se tady o ně nikdo nestaral. Šlo ale o to, že příznaky onemocnění jsou někdy zrádné. Já musím věřit těm, kteří u toho byli, že udělali vše proto, aby mu pomohli. Zpětně si pak člověk řekne, že mělo být třeba na JIP dříve, ale ten průběh onemocnění byl i podle zkušených lékařů neobvykle rychlý a ještě se s něčím takovým nesetkali. Ale po bitvě je každý generál. Zvažoval jsem setkání s rodiči, ale teď už asi nemá smysl to znovu jitřit.
