Vichr, který se 10. února prohnal Rohoznou, za sebou nechal spoušť, na jakou se bude vzpomínat po generace. Způsobil škodu za nejméně osm milionů korun. Ze dvou stovek stavení bylo v Rohozné poškozeno padesát. Ze čtyř domů vítr strhl dokonce celou střechu.
„Letělo to asi dvě stě metrů,“ ukazoval jeden z dobrovolných hasičů na hromadu plechu a dřeva, která z jedné ze střech zbyla. „Jako zázrakem se nikomu nic nestalo,“ říká starostka Štěpánka Šteflová.
Tragédie malé obce vzbudila vlnu solidarity. Nezištně přijeli pomáhat klempíři i pokrývači, ruku k dílu přiložili kromě místních hasičů také jejich kolegové ze sousední Dolní Cerekve, techniku i lidské síly poskytly obci Technické služby Třešť. Pomoc nabízeli i další.
Obec brzy na to vyhlásila veřejnou sbírku na pomoc občanům Rohozné a místnímu mysliveckému sdružení. Zatím se vybralo přes 350 tisíc korun.
Když vítr dělá ze stromů třísky
Jak staré kroniky dokládají, vichřice v Rohozné sice byla silná, ale rozměrů těch nejničivějších z minulosti nedosahuje. Například ledová a větrná bouře z roku 1930 ovlivňuje podobu zdejších lesů dosud.
„Lesy za Žďárem neexistují,“ poznamenal si uznávaný profesor brněnské lesnické univerzity Josef Opletal ve svých pamětech o kalamitě, která Žďársko postihla 26. a 27. října 1930.
Příčina pohromy? Lesy od 550 metrů výše trpěly pod náporem mokrého sněhu, který přimrzl k větvím. Dílo zkázy dokonala druhý den ráno vichřice.
Lidové noviny tehdy psaly, že nejvíc byly poškozeny smrky a jedle. Podle dobového tisku byly na velkostatku okresu Žďár nad Sázavou polomy odhadovány na milion kubických metrů, což činilo 60 procent celkové dřevní hmoty.
Lesníci reagovali podle vážnosti situace. Najali velký počet dělníků z Podkarpatské Rusi, postavili lesní železnici od Škrdlovic po Cikháj a také od Velkého Dářka po Hamry nad Sázavou. V návaznosti na kalamitu také vznikly nové pily, například ve Škrdlovicích.
Tehdejší kalamita ovlivňuje stav hospodářských lesů dodnes. Po roce 1930 vysázené smrkové monokultury jsou dnes v mýtním věku a také ideální „pastvou“ pro kůrovce.
Řeka Jihlávka vyděsila zoologickou zahradu
Kromě větrných smrští krajem prošlo také několik povodní. Jednadvacátého května 1985 pršelo už celý den a celou noc. Jindy poklidná říčka Jihlávka protékající Jihlavou podél zoologické zahrady se začala proměňovat v dravý veletok. Ráno chybělo už jenom 10 centimetrů od tělesa mostku vedoucího do zoo.
„Už jsem nemohl déle čekat, vyhlásil jsem stav nouze a nařídil evakuovat některá zvířata,“ vzpomíná emeritní ředitel jihlavské zoo Vladislav Jiroušek ve své knize.
Po deseti minutách už byla voda v zahradě. „V následujících hodinách jsme si všichni sáhli na dno svých fyzických i psychických sil,“ píše Jiroušek.
Zaměstnanci se brodili po pás ve vodě. Většinu zvířat se podařilo přemístit, další si vylezla na palandy a vodě se vyhnula. Jak však bývalý dlouholetý ředitel zahrady zdůrazňuje, to nejhorší je mělo ještě čekat. Na plotech se zachytily naplaveniny, které přinesla povodeň. Ty museli odstranit, aby voda mohla proudit a nezvyšovala hladinu. To už pracovníkům zoo pomáhali vojáci a další dobrovolníci.
Když se jindy klidná Jihlávka proměnila v květnu 1985 v dravou řeku, ohrozila jihlavskou zoo. Pracovníci museli evakuovat některá zvířata, sáhli si na dno svých fyzických a psychických sil.
Pak přišla zdrcující zpráva, že hrozí protržení hráze Staré plovárny. Velitel odvolal vojáky a zaměstnancům doporučil, aby areál opustili.
„Nikdo ale neuposlechl. Na nejvyšší střechu jsem posadil spolupracovníka s puškou. Měl za úkol vystřelit, jakmile spatří přívalovou vlnu, abychom stihli utéct. Zatím jsme tlačili před sebou velké klády a vše, co by mohlo způsobit ještě větší škody. Byli jsme mokří, byla nám zima, ale nevzdali jsme to,“ popisuje Jiroušek.
Hráz Staré plovárny naštěstí odolala a odpoledne už začala voda opadávat. Druhý den byl pohled na zoo smutný. Všude byly nánosy bahna, byla strhaná oplocení, jedna ze staveb podemletá.
Protržený rybník v poválečné Včelničce bral životy
Kronikář Včelničky, vesničky poblíž Kamenice nad Lipou, na konci května 1949 zrovna okopával na zahrádce zeleninu. Jeho žena plela mrkev. Bylo kolem čtvrté hodiny odpoledne, když muž ženě pověděl: „Holka, něco se žene, promokneš.“ Chvíli potom začala mimořádně tragická povodeň, kterou si v obci připomínají i po více než 70 letech.
Kronikář už nestihl zachránit lávku přes potok, kterou nedávno postavil. Průtrž mračen byla rychlejší. Ale ještě běžel ke stavidlu rybníka. Vrávoral po kolena ve vodě. Pak zjistil, že se s její silou nemůže měřit. Bylo na všechno pozdě, tak se vrátil domů.
Třásl se zimou. Obličej měl zbičovaný do červena od padajících krup. Stejně tak ruce. Když se převlékl do suchého, uslyšel zlověstný rachot a dunění. Právě se protrhl rybník...
Potom už jen sledovali, co dokáže obrovská síla vody. Ne všichni stačili utéct. Předsedovi závodní rady tamní sklárny Františku Houškovi vzala voda najednou matku, ženu i dceru.
Povodeň ve Včelničce v roce 1949. Velká voda zničila spoustu domů, vzala si i tři lidské životy.
„Tři ženy se prý pro něco vracely domů a už se z vody nedostaly. Pomníček na jejich památku máme v obci hned vedle pomníku padlým v první světové válce,“ vzpomínala před časem starostka Milena Hronová.
Povodeň tehdy pustošila celé okolí Pelhřimova, Pacova i Kamenice nad Lipou. Do Včelničky musela dorazit i humanitární pomoc.
Ničivých povodní prošlo krajem mnoho. Například roku 1988 Kozlovský potok v Lukách nad Jihlavou zatopil na 130 domů, za oběť mu padly dvě ženy.
Velká voda v červenci 2002 si nejvíc „pohrála“ se Štěpánovem nad Svratkou. Zatopila tři desítky domů. Rozběsněná říčka Hodonínka s sebou tenkrát přinesla i mrtvou ženu a napáchala velké škody na majetku, hlavně v chatové kolonii, voda však vytopila například i místní železárny.
Švédům hrad Pernštejn odolal, ohni však nikoliv
Patnáctého dubna to bude už patnáct let, co hasiči bojovali s požárem hradu Pernštejna. Nebýt pozornosti Miroslava Havigera, možná by byly škody na hradě mnohem větší.
Právě člen SDH Pernštejn si ráno před šestou hodinou všiml hořící střechy. Vzplál objekt na třetím nádvoří využívaný jako depozitář.
Požár nedobytného hradu, který leží na skále na pomezí Vysočiny a Jihomoravského kraje a jenž v roce 1645 odolal i Švédům, prověřil profesionály jako málokterá ostrá akce.
Požár na Pernštejně řádil 15. dubna 2005.
„Hrad je právem označován jako nedobytný, a to i pro požární techniku. Jediný příjezd na první nádvoří přes Pivovarskou bránu byl pro techniku obtížný,“ popisoval před časem mluvčí jihomoravských hasičů Jaroslav Mikoška. Zásah komplikovalo také to, že na hradě nefungoval signál radiostanic.
V depozitáři shořelo podle správy hradu celkem 736 předmětů. „Ty cennější jsou naštěstí v paláci na prohlídkových trasách,“ bilancoval při desetiletém výročí kastelán Zdeněk Jakub Škrabal.
Výjimkou bylo nejstarší vyobrazení hradu, které se krátce předtím vrátilo z restaurování. Zachránila jej Eva Škrabalová, kastelánova žena a správkyně depozitáře.
Co požár způsobilo, se s jistotou zjistit nepodařilo
„Obraz je velice cenný pro svou dokumentární hodnotu, zachycuje stav objektu právě na konci 16. století. Při vynášení obrazu již prohoříval strop,“ vzpomínal Škrabal na krušné chvíle.
„Akce byla plně v rukou hasičů, s jedinou výjimkou a tou byl právě zásah mé paní. Ale i tak byli při tom,“ podotkl. Z přízemí se podařilo vynést ještě sbírku grafik, aby nebyla zasažena protékající vodou z hašení.
Těžko přístupná místa prověřila, jak dobře jsou hasiči vycvičeni. „I přes zajištění vyžadovaly práce i kus osobní odvahy. Úlet drobných částic z požářiště ohrožoval přilehlé prostory hradního paláce, stejně jako teplota zplodin hoření. Z tohoto důvodu byl neustále prováděn průzkum okolí požářiště,“ připomněl mluvčí.
Na místě zůstali až do tří hodin odpoledne následujícího dne. Mnohem delší čas si pak vyžádalo vyšetřování, přesná příčina vzniku požáru přesto nebyla stoprocentně zjištěna. Sýpka tehdy byla v rekonstrukci.
„Z pracovních verzí je nejpravděpodobnější chemické samovznícení způsobené zatečením laku po lakování a broušení dřevěné podlahy do prachových podílů a obilných plev pod podlahou,“ řekl Mikoška. Přímá škoda se vyšplhala na 100 milionů korun.
