Za slunného odpoledne zastavil ve Stonařově autobus s potomky odsunutých Němců, kteří zde žili do roku 1945. Všichni nejprve zamířili do místního kostela, kde se poprvé po sedmdesáti letech sloužila mše v německém jazyce.
Vše se odehrálo v duchu smíření, nechyběly velké emoce, slzy v očích. Součástí návštěvy byl i výstup po nově obnovené křížové cestě. Nahoře zapálili hosté svíci, navzájem se chytili za ruce a s dojetím zazpívali v kruhu píseň o přátelství.
Před tím zamířili i na místní hřbitov. 86letý místní obyvatel, Josef Přibyl, jim tam ukázal, kde pomáhal zkraje léta roku 1945 vykopat hromadný hrob. Je v něm pohřbeno 210 Němců, kteří nepřežili po osvobození tvrdý režim a epidemie v nově zřízených lágrech. Dva z nich byly přímo ve Stonařově. Skončili v nich hlavně jihlavští Němci.
Josefu Přibylovi bylo tehdy šestnáct a vyrůstal se třemi sourozenci. Otce měl za války v koncentračním táboře. Školní výuku absolvoval v němčině. Jeho strýček byl hrobník a Josef Přibyl mu pomáhal při hromadném pohřbívání Němců.
„Jeden den jich třeba dovezli jedenáct. Pohřbívali se bez rakví jen v tom, co měli na sobě. Většinou to byli Jihlaváci,“ vzpomínal.
Hromadný hrob byl zřízen v pravém dolním rohu hřbitova vedle márnice. Dnes už je překrytý hroby místních rodin, které se do Stonařova nastěhovaly po roce 1945.
Traduje se, že z mělkých hrobů čouhaly kusy těl
Dodnes se ve Stonařově traduje, jak děti v té době občas zašly na hřbitov, kde uviděly kus nohy či ruky. Mrtvých totiž bylo tolik, že se už hloubily i mělké hroby.
Do odsunu nakonec musel i hrobník, strýček Josefa Přibyla. Po letech zemřel v Německu.
Po válce se většina obyvatel Stonařova obměnila. Podle sčítání z roku 1930 zde žilo 1 215 obyvatel, z toho více než osm stovek Němců. Čechoslováci byli v menšině.
Po odsunu byla obec dosídlena českým obyvatelstvem. Potomci odsunutých Němců se do Stonařova rádi vracejí. V tomto týdnu zde chodí po místech svých předků třeba Stefanie Rentschlerová.
Její babička musela po válce odejít. V osmdesátých letech, za socialismu, navštívila Stonařov i s vnučkou, aby jí ukázala, kde kdysi žila. Vnučka si městys oblíbila. Dokonce tento týden našla ženu, jejíž rodiče se kdysi nastěhovali do domu, kde žila babička před odsunem. Měly si o čem povídat.
Stonařovské lágry vznikly v červnu před sedmdesáti lety. Až asi týden po příchodu Němců tam dorazily i potravinové lístky a začala fungovat polní kuchyň. Do té doby Němci hladověli, přestože jim někteří místní přinášeli jídlo k plotu. Nedaleko studny byla zřízena latrína, která znečišťovala vodu pro jeden tábor.
V jednom z lágrů bylo kromě dospělých i sedmdesát dětí. V domě nacistického pohlavára Arthura Seyss-Inquarta, který pocházel ze Stonařova, byla podle výpovědí zřízena cela, kde byli Němci za trest biti.
Už před časem byla ve vchodu do stonařovského kostela odhalena pamětní deska, jejíž dvojjazyčný nápis je symbolickým podáním si ruky navzájem.
„Uvědomujíce si dějiny Evropy, hledáme cestu ke smíření,“ zaznívá mimo jiné v textu.
