V lokále hostince v Přímělkově na Jihlavsku visí romantický obraz v duchu naivního umění - nalevo je namalovaný hrad v lesích, napravo rytíř ve zbroji, který na hrad ukazuje rukou. U nohou má černého psa.
„Kamarád obraz namaloval podle vykopávek nedalekého hradu Rokštejna. Vycházel z pověsti o černém rytíři, jehož duch v podobě černého psa údajně hlídá poklad na Rokštejně. Když prý půjdete na Rokštejn o filipojakubské noci a dáte tomu psovi něco dobrého, tak vám ukáže zlatý poklad,“ líčí přímělkovský hostinský Martin Matocha, kterému říkají Mates.
Obraz byl vytvořen malířem s přezdívkou Mušák. Jeho malbu tajuplného Rokštejna slavnostně odhalili v přímělkovské hospodě v roce 2010.
Když byla v roce 1871 dobudována zdejší železniční trať a do zastávky v Přímělkově přijel od Jihlavy první vlak, začala tím nová éra také pro zdejší romantické údolí Brtničky s rozvalinami Rokštejna. Vytvořilo se z nich oblíbené výletní místo.
Hospodu v romantickém údolí zakládal válečný invalida
Tak se stalo, že si 9. listopadu 1922 podal válečný invalida Jan Kocmánek k obecní radě do blízkého Střížova žádost o udělení koncese k provozování hostince a výčepu jen pár metrů od železniční zastávky. Radní Kocmánka shledali bezúhonným a jeho žádosti vyhověli.
Ještě zmiňme, že od toho roku začal fungovat i bufet přímo u Rokštejna. Není divu, davy výletníků a už brzy po nich i prvních trampů sem proudily víkend co víkend.
Hospůdka v Přímělkově je od té doby zpravidla prvním bodem, který zde přijíždějící výletníci z oken vlaku vyhlížejí a kam také míří kroky mnohých z nich. Tento fenomén byl ještě posílen poté, co kilometr odtud - u ústí říčky Brtničky do řeky Jihlavy pod skálou připomínající profil lidského obličeje - byla v roce 1930 postavena chata Čížek. Stala se první trampskou chatou v údolí, kde jich od té doby vznikly desítky.
Údolí Brtničky plné zákrut, strmých svahů a rozeklaných skal se za první republiky stalo jedním z ohnisek trampingu na Jihlavsku a Třebíčsku. A hlavní občerstvovací stanicí se logicky stal přímělkovský hostinec. Tehdy se jmenoval Na Poříčí.
Největší válečná škoda byla na studni, z níž vojáci udělali latrínu
Nad idylou se však za pár let zatáhly mraky. Začala druhá světová válka. Protektorátní úřady 5. prosince 1944 vydaly rozkaz, že celá oblast včetně obcí Střížov, Přímělkov, Komárovice a Svatoslav musí být během měsíce vystěhována. A tak se stalo. Ve Střížově začala fungovat střelnice SS.
Ze známých příčin zde naštěstí nebyla dlouho. Do konce války zbývaly jen týdny. V květnu 1945 se do vesnic lidé mohli vrátit. A hned začali sepisovat škody.
„Pokud víme, nebyly naštěstí moc velké. Vytrhané plaňky z plotů, pár vymlácených oken, v jednom stavení našli v kamnech ruční granáty. Největší škoda vznikla v horní části Přímělkova, kde si z jedné studny vojáci udělali latrínu,“ líčí hostinský Matocha.
Po válce hostinec opět začal fungovat. Po roce 1948 byl nějaký čas uzavřený, v osmdesátých letech jej provozovala Jednota. Tehdy bylo otevřeno jenom v některé dny, hostinští sem dojížděli.
Aby sehnali volný stůl, skákali trampové z vlaku před zastávkou
Zlatou éru začala hospoda zažívat po roce 1989. V údolí Brtničky tehdy trampové pořádali tradiční akci Zlatá horečka, které se po uvolnění poměrů účastnily každoročně stovky trampů. Byla to největší trampská akce na Jihlavsku.
Tramping zažíval v porevolučních letech další ze svých renesancí a krátkodobě se stal opět takřka masovým hnutím - jako už předtím za první republiky a poté v 60. letech.
V době zlaté éry trampingu byl v Přímělkově hospodským Bohumír Ujčík zvaný Bohouš. Před ním tu byl hospodský s přezdívkou Blajda.
Na Brtničku už tenkrát s přáteli jezdíval dvakrát třikrát do měsíce i nynější hostinský Matocha.
Sehnat v těch letech místo u stolu v přímělkovském hostinci nebylo jednoduché, býval obsazený do posledního místa. „Když jsme sem jezdili v 90. letech, tak ještě před zastávkou Přímělkov, než vlak zastavil, někdo z nás vyskočil oknem nebo dveřmi na peron a utíkal napřed do hospody, aby držel pro ostatní místa. Jinak bychom si nesedli,“ vzpomíná Matocha.
Hostinský dal podobu starému trampskému receptu z vandrů
Dnes naopak mnohonásobně přibylo cyklistů. „Protože jsem okolí Brtničky měl rád, sháněl jsem v okolí chalupu. Polovina hostince v Přímělkově sloužila k bydlení, a tak jsem ho v roce 2011 koupil s tím, že sem budu jezdit na chalupu. Současně jsme po krátké rekonstrukci začali provozovat i hostinec. Protože jsem kdesi našel ceduli s nápisem Nad Přejezdem, nazval jsem tak i hostinec. Pak jsem se sem přistěhoval nastálo,“ líčí Matocha.
Hostinský s partou kamarádů začal pořádat Přímělkovské hrátky, které navázaly na předchozí zdejší tradici oblíbených neckyád - závodů bizarních plavidel - a soutěží u blízkého splavu na řece Jihlavě.
Oblíbeným nápojem v hostinci je likér kmínka. „Je to naše rarita, málokde ji mají. Hostům připravujeme taky takzvané mastidlo, které jsme si vařívali podle starého trampského receptu kdysi na vandrech. Je to v podstatě grog s kořením do svařeného vína a s troškou másla. Je to silné, ale lahodné pití,“ popisuje Matocha.
Mrzí ho, že s množstvím hostů přijíždí i mnoho těch, kteří po sobě nechávají odpadky. „Sní tatranku a obal zahodí na zem, to nepochopím. Mnohdy už takové poznáme - v hospodě udělají útratu za dvacet korun, ale chovají se, jako by jim patřila,“ přemítá Matocha.
Hospoda na konci světa, v zimě kolem ní vedou jen dvoje stopy
Interiér hostince zdobí kromě výše zmíněného obrazu Rokštejna také množství trampských placek a osadních vlajek. Některé jsou vlastnictvím Matochy, mnoho dalších do hostince darovali trampové z osad, kteří do údolí Brtničky i dnes pravidelně přijíždí.
Víkendové vlaky ve čtyři a v šest odpoledne do Přímělkova přiváží největší skupiny těch, pro které se přímělkovská hospůdka stala místem v krajině srdce. „Prožíváme tady spoustu zajímavých setkání. Do hospody přijde člověk, s nímž se dáte do řeči a pak zjistíte, že to je botanik nebo historik, se kterým byste si skvěle povídali celý večer.“
V zimě je v Přímělkově klid - i proto, že silnička zde končí u železnice, dál pokračují už jen lesní a luční cesty. „V zimě tady kolikrát jsou ve sněhu vidět jen dvoje lidské stopy - jedny vedou dolů a druhé zase zpátky nahoru do kopce. Říkám, že jsme hospoda na konci světa. Ale je to krásný konec světa,“ tvrdí hostinský Matocha.
