Rodem jsme spolu zhruba rok. Seznámila nás společná kamarádka. Je Američan žijící už několik let v Čechách. Podniká tu a podle některých je „velmi dobře finančně zajištěný“. Myslím ovšem, že jsme docela obyčejný pár, až na to, že je o dvacet pět let starší. Rodiče ze začátku nebyli z našeho vztahu nadšeni. Pak ale viděli, že jsem s ním spokojená, a to je pro ně nejdůležitější. Podstatné také je, že je naprosto nekonfliktní člověk. Je hrozně těžké si ho neoblíbit. Možná by rodiče vedle mě rádi viděli někoho jiného, mladšího, ale díky tomu, jak nám vztah klape, jsou spokojeni i oni. Pravda, jedno varování jsem dostala. Bratr mi řekl, ať si dám pozor, že Rod je velmi dobře zabezpečený, že si na to zvyknu a po případném rozchodu se z toho budu dostávat jen horko těžko.
S předsudky jsem se nesetkala ani u známých. To jen možná takoví ti „lidé kolem“ utrousili nějakou poznámku. Překvapivě to ale byly většinou narážky na jeho majetek. Přestože Rod nedává svoje peníze nijak na odiv, malí Čecháčci si vždycky najdou místo pro závist a nepřejícnost. V každém vztahu jde o to, aby nám ten druhý něco dal. Někam nás posunul. Proto jsem byla z partnerství se stejně starými muži dost vyčerpaná. Ten hnací motor jsem byla stále jen já.
I ve vztahu s Rodem mám jistým způsobem roli tahouna, ale v jiném slova smyslu. Dává mi například dostatek prostoru na moje nápady – kam pojedeme na výlet, kam půjdeme na večírek a podobně. Věci, kterých si na Rodovi cením, jsou ty, jež jsem u stejně starého partnera nikdy nenašla. Myslím tím životní zkušenosti. Moudro, ne vzdělanost. To mi na něm imponuje. To všechno, co mi může dát, co zažil a podobně. Tím, že jsem vyrůstala mezi staršími lidmi, nahlížím na svět trochu z jiného úhlu než většina mých vrstevníků.
