Výhoda našeho vztahu je také v tom, že každý máme svůj byt. Většinu času ale i tak trávíme u Roda. Co se peněz týká, každý máme své. Sami si platíme byt a další individuální výdaje. Těší mě, že na něm nejsem finančně závislá. Když ale chodíme na nákupy jídla a podobně, platí Rod. Rozhodně toho nevyužívám. Pokud vidím, že doma něco chybí, jdu a za své to koupím. Přišlo by mi hloupé si mu říkat o nějaké peníze. Nedávno jsem si z něj dělala srandu. Byl nemocný a já vyrazila sama na nákup. Doma jsem se pak naoko divila, že po mně chtěli peníze, jak je to možné, že se za věci platí. Peníze nás na jednu stranu i spojují. Dělám pro něj nějaké maličkosti spojené s jeho novou výukovou knihou pro cizince a za to mi platí. Věci spojené s prací ale necháváme za dveřmi ložnice. To se vždycky zahryznu, do postele byznys nepatří.
Nejsem naivní a je mi jasné, že tu Rod nebude na věky. Ale je to stejné jako v každém jiném vztahu. Nežiješ tím, co bude, ale tím, co je. Nechci se okrást o krásná léta jen proto, že tady jednou nemusí být. To se přece může stát v každém vztahu. Každý moment, který s ním prožívám, mi dává tolik, že se o něj nechci ochuzovat. Roky mu ale samozřejmě neodpářu. Stejně jako rodičům. Ani oni tady nebudou věčně. Jsem si vědoma, že třeba „jednou“ nebudu mít partnera. Raději si ale užiji těch několik nadcházejících let, než abych byla s někým jen proto, že máme vyhlídky na zlatou svatbu. Navíc, v době, kdy se rozvádí snad každý druhý, nemáte záruku ničeho. Stejně tak přece můžu ukončit vztah já. Nemusím stále myslet jen na tu nevyhnutelnost lidského života. On mi toho dává strašně moc, tak proč se o to ochuzovat podobnými úvahami a předsudky? Co na tom, že by podle některých mohl být můj táta?
