Ve středověku se však vše obrátilo. Středověk ženy cudně zahalil, bylo nepřípustné zdůrazňovat své vnady, tak si ženy podle Vondrušky dokonce hruď stahovaly pruhy látky tak, aby působily plošší. Ideálem krásy byla totiž zcela štíhlá žena. Jenže přišla renesance a všechno bylo opět jinak. „Především zásluhou renesančního dvorského oděvu se v ženské módě ujal živůtek s korzetem. Právě v této době se totiž vytvořil nový ideál krásy, který diktoval oblé boky, štíhlý pas a plná ňadra. Což vedlo až k deformacím ženské postavy. Dívky v 19. století omdlévaly hladem a dusily se stažené v pevných korzetech do velikosti pasu až čtyřicet centimetrů, jenom aby se líbily potenciálnímu ženichovi,“ píše Vondruška. Svoboda přišla pak až na počátku dvacátého století, tedy s Mary Phelps Jacob.
Co ještě bylo, když podprsenky nebyly?
Primitivní korzety nosily ženy už 1800 let před naším letopočtem, jak se alespoň ukazuje podle dochovaných vyobrazení na Krétě. Byly z měděných plátů a byly nepohodlné. Jejich úkolem bylo prsa podpírat a zdůraznit. V antickém Římě se už ženy víc zahalovaly. Římanky pár desítek let před Kristem například bez takové primitivní podprsenky – plavek nesměly do veřejných lázní. A to přesto, že ve svobodomyslném Římě muži chodili do lázní nazí. Různé druhy korzetů a pruhů látek ženám pomáhaly i v dalších staletích. Jenom prostitutky napříč staletími směly chodit bez podprsenky. Pověst vypráví, že když se římská kurtizána Phyrne ocitla před soudem za necudné odhalování na veřejnosti, její obhájce jí stáhl vrchní část oděvu a ukázal její ňadra soudu, který uznal, že něco tak krásného se nemusí zahalovat.
Dokonce i ve středověku, který ženy cudně halil, směly kurtizány sedět v hospodách s odhalenými ňadry, aby přilákaly zákazníky. Velmi se tím ovšem lišily od normálních žen. Po pruzích měkké látky, které se uvazovaly jednak pod ňadry (aby je podpíraly), a jednak přes ně (aby je halily), přišla móda živůtků a z nich se vyvinuly korzety. První zmínky o moderních korzetech pocházejí z Anglie z roku 1299 a byly nahoře i dole lemovány kožešinou (z praktických důvodů – v Anglii je většinu roku zima). Nejprve se však ujaly šněrovačky a živůtky, ty se pak začaly zpevňovat velrybími kostmi či tyčemi železa do podoby korzetů.
Korzety byly nejen praktickým, ale i módním doplňkem, a to natolik, že ženám ničily zdraví. Například v 18. století, kdy byl ideálem vosí pas, se utahovaly natolik, že ženám často vnitřní orgány rozdělily na dvě poloviny, takže dámy té doby měly často dvoje játra! A běžné bylo, že ženy, jimž se nedostávalo v utažených šněrovačkách kyslíku, na veřejnosti často omdlévaly, trpěly bolestmi hlavy, mívaly obtíže s dýcháním a krevním oběhem. Bohužel se často také používaly i v době, kdy byly ženy už těhotné... První předchůdkyně moderní podprsenky se objevila asi v roce 1863, kdy si jeden podnikavý Angličan nechal patentovat náhradu korzetu – jeho kratší verzi, která halila jen prsa a zavazovala se za krkem. Jenže nápad se moc neujal, možná proto, že vyduté části ‚podprsenky’ byly stále zpevněné ocelovou síťkou, podobně jako korzet. Na konci tohoto století se ženy předháněly v tom, kdo zbaví společnost nepohodlí korzetů, a tak byly uděleny dokonce hned dva patenty na podprsenky – jeden získala Francouzka Herminie Cadolle v roce 1889 a ještě pět let před ní obdržela svůj patent také Američanka Marie Tucek. Stále to však nebylo ono a podprsenka ženy neuchvátila, až do doby před první světovou válkou, než spojila své slavné dva kapesníky stuhou Mary Phelps Jacob.
