Málokterý kus oděvu má tak bohatou a proměnlivou historii jako právě podprsenky. Ty moderní, v podobě, kterou už bychom poznaly, jsou ale relativně mladé. Taková podprsenka se narodila teprve v roce 1906. A byla to tak trochu vzpoura proti korzetu, který v té době (a do té doby skoro sedm století!) ženy nosily.
Ženský vynález
Podprsenku údajně vymyslela (jak jinak) žena – jistá Američanka Mary Phelps Jacob se svou služebnou. Mary totiž nebavilo nechat se každý den poutat služebnou do korzetu, nemoci se sama obléci ani svléci, ani pořádně nadechnout či ohnout, když jí něco upadlo. A nedalo se v něm dost dobře ani tančit, což Mary milovala... Korzet zkrátka není nic pohodlného pro život. Tak jej Mary jednou před návštěvou plesu, když jí korzet vyčníval z odvážně střižených šatů, prostě vyhodila a kolem ňader si uvázala dva kapesníky, které kolem těla upevnila za pomoci služebné růžovými stuhami. A sklidila potlesk žen, stejně jako opovržení. Jenže těch, které záviděly, bylo přeci jen víc. A po Mary chtěly, aby jim něco podobného ušila. Mary však jistě nebyla první, kdo vymyslel moderní podprsenku. Celá řada žen na přelomu 18. a 19. století přišla na to, že je pohodlné si korzet zkrátit a ubrat mu na mučivém šněrování. Jenomže to dělaly doma na koleni nebo se svou švadlenou. Ovšem Mary Phelps Jacob byla podnikavá žena, a tak si svůj nápad nechala 3. listopadu roku 1914 patentovat a díky tomu se o ní dozvěděla historie.
Vnadné prádlo
Mary založila firmu s názvem Caresse Crosby a v ní začala podprsenky šít a prodávat je. Kus za dolar. Jenže to byla už tehdy zámožná žena, podnikání ji moc nebavilo a chtěla si spíš užívat, tak svůj patent brzy prodala společnosti Warner Brothers Corset Company za patnáct set dolarů. A tak se její podprsenka začala objevovat v reklamách v ženských časopisech a dobývat svět. První podprsenky měly pomáhat právě ženám, které byly jako Mary, tedy baculky, které potřebovaly své vnady spíš trochu zploštit. S takovým záměrem obchodníci ženám první podprsenky také nabízeli. A firma Warner vydělala i díky reklamní kampani na podprsenkách desítky milionů dolarů. Navíc se ocitáme na prahu druhé světové války, v roce 1940, když bylo nutné trochu podpořit sebevědomí lidí a pozvednout morálku mužům odcházejícím do války. Tehdy dostaly podprsenky tu funkci, kterou dobře známe dnes: nejen podpírat a být pohodlné, ale taky zkrášlovat. A vnady patřičně zdůraznit. Tehdy se také objevily první podprsenky s vycpávkami v košíčcích a košíčky se začaly dělit podle velikostí na dodnes známé A,B,C a D.
Pravda, v čase války rozšíření podprsenky napomohlo i ryze praktické hledisko. Bylo nutné šetřit, aby bylo na munici a válečné výdaje, a vyrábět podprsenky bylo mnohem levnější než šít korzety. Už proto, že se ušetřilo na materiálu a taky na kovech (kterými se vyztužovaly). Některé prameny udávají, že jenom v USA se tehdy ušetřilo díky podprsenkám až 28 tisíc tun kovu! Byla to doba, kdy bylo vlastenectvím kupovat si podprsenku a ne korzet. Podprsenky tak zahájily vítězné tažení světem. A po válce se už nepohodlný korzet do šatníků žen nevrátil. A to přesto, že ženy se do něj oblékaly celých sedm století. První korzety vyztužené velrybími kostmi se totiž objevily na přelomu dvanáctého a třináctého století. A rychle se rozšířily. Mít korzet bylo ale nákladné, takže bylo znakem vysokého postavení, měla-li žena korzetů víc, jako třeba v roce 1387 francouzská královna celkem 600 korzetů! Jejich výroba se zlevnila až teprve v okamžiku, kdy se začaly vyrábět strojově. Což bylo až v roce 1839, kdy francouzský podnikatel Jean Early postavil první továrnu na strojově vyráběné korzety. Netušil totiž, že jejich móda vydrží už jen pár desítek let a převálcují je podprsenky.
Boj o materiál
Ale zpět do moderní doby, přesněji do poloviny minulého století, kdy už byly podprsenky nezbytnou součástí šatníku žen. S našimi pohodlnými podprsenkami tehdejší materiály, leckdy kousavé z umělých vláken nebo tvrdé bavlněné, neměly ještě nic společného. Zlom přišel až s vynálezem lycry. První spodní prádlo z tohoto příjemného a přizpůsobivého materiálu zažily až naše mámy v roce 1959. Stále však šlo o něco, co je intimní záležitostí ženy. Něco, co se skrývá, a je nepřípustné, aby byť jen ramínko vykouklo ven zpod šatů. To zcela změnila možná až zpěvačka Madonna, když vystoupila v dnes už legendárním klipu s výraznou zlatou špičatou podprsenkou od Jeana Paula Gaultiera.Je dobré si uvědomit, že to bylo v době, kdy podprsenky v tehdejším Československu stále ještě připomínaly ty první ‚postroje‘...
Široká ramínka, široké zapínání vzadu, jediná vhodná barva bílá (či tělová), pokud krajka, tak jedině podložená látkou, aby náhodou nebylo nic nevhodného vidět. A heslem bylo: hlavně pohodlí. Což se sice hlásalo, ale maminky vám jistě potvrdí, jak nepříjemné a nepohodlné tehdejší podprsenky byly. Dalším zlomem historie moderní podprsenky byl vynález podprsenky push-up. Na to, jak i z malých ňader udělat vnady hodné erotických snů, přišel miliardář Howard Huges, pilot, letecký konstruktér, filmový producent a režisér (ve filmu Letec ho hrál Leonardo DiCaprio). Ten v roce 1943 vymyslel takzvanou balkonovou, tedy v dnešní terminologii push-up, podprsenku, aby hollywoodské hvězdě Jane Russell vylepšil dekolt ve svém filmu Psanec. Jako už ‚push-upku‘ ji před 15 lety vynalezla firma Wonderbra. A nafotila kampaň s naší tehdy začínající modelkou Evou Herzigovou. Od té doby je podprsenka něčím, co se skrývat nemusí. Naopak.
A ještě dále do historie
Historie podprsenky je však mnohem starší. Je doloženo, že první kožešiny si kolem ňader vázaly už pravěké ženy. Pro budoucnost to zachytily například kresby v jeskyni v anglickém Norfolku. Vývoj tohoto kusu spodního prádla je však kromě praktického hlediska také historií někdejší morálky a měnícího se ideálu krásy. Období zvýrazňování ňader se tak periodicky střídalo s časy, kdy se jejich krása naopak potlačovala. A tomu značně napomáhaly právě předchůdkyně dnešních podprsenek. Egypťanky sice pod svými tunikami spodní prádlo nenosily, bylo teplo a nebylo to nutné, a také ideálem byly volné splývavé oděvy a volnost těla. Ale Římanky, které velmi dbaly na čistotu a hygienu, spodní prádlo měly. Podprsence, respektive pruhu látky kolem ňader, se říkalo mamilare. „Ženy i do lázní nosily podprsenky a malé kožené zástěrky,“ popisuje Věra Rozsívalová v knize Krása očima staletí dobu 33 let před Kristem v Římě. S odhalenými ňadry chodily jenom nevěstky. Už tehdy ale byly ženy rafinované. „Ostatní dámy ňadra zakrývaly, ale vždy tak, aby vynikl jejich tvar. Aby zvýraznily svá ňadra, podvazovaly je pruhy měkké látky či kůže, které je podpíraly,“ píše v knize Intimní historie Václav Vondruška.
Ve středověku se však vše obrátilo. Středověk ženy cudně zahalil, bylo nepřípustné zdůrazňovat své vnady, tak si ženy podle Vondrušky dokonce hruď stahovaly pruhy látky tak, aby působily plošší. Ideálem krásy byla totiž zcela štíhlá žena. Jenže přišla renesance a všechno bylo opět jinak. „Především zásluhou renesančního dvorského oděvu se v ženské módě ujal živůtek s korzetem. Právě v této době se totiž vytvořil nový ideál krásy, který diktoval oblé boky, štíhlý pas a plná ňadra. Což vedlo až k deformacím ženské postavy. Dívky v 19. století omdlévaly hladem a dusily se stažené v pevných korzetech do velikosti pasu až čtyřicet centimetrů, jenom aby se líbily potenciálnímu ženichovi,“ píše Vondruška. Svoboda přišla pak až na počátku dvacátého století, tedy s Mary Phelps Jacob.
Co ještě bylo, když podprsenky nebyly?
Primitivní korzety nosily ženy už 1800 let před naším letopočtem, jak se alespoň ukazuje podle dochovaných vyobrazení na Krétě. Byly z měděných plátů a byly nepohodlné. Jejich úkolem bylo prsa podpírat a zdůraznit. V antickém Římě se už ženy víc zahalovaly. Římanky pár desítek let před Kristem například bez takové primitivní podprsenky – plavek nesměly do veřejných lázní. A to přesto, že ve svobodomyslném Římě muži chodili do lázní nazí. Různé druhy korzetů a pruhů látek ženám pomáhaly i v dalších staletích. Jenom prostitutky napříč staletími směly chodit bez podprsenky. Pověst vypráví, že když se římská kurtizána Phyrne ocitla před soudem za necudné odhalování na veřejnosti, její obhájce jí stáhl vrchní část oděvu a ukázal její ňadra soudu, který uznal, že něco tak krásného se nemusí zahalovat.
Dokonce i ve středověku, který ženy cudně halil, směly kurtizány sedět v hospodách s odhalenými ňadry, aby přilákaly zákazníky. Velmi se tím ovšem lišily od normálních žen. Po pruzích měkké látky, které se uvazovaly jednak pod ňadry (aby je podpíraly), a jednak přes ně (aby je halily), přišla móda živůtků a z nich se vyvinuly korzety. První zmínky o moderních korzetech pocházejí z Anglie z roku 1299 a byly nahoře i dole lemovány kožešinou (z praktických důvodů – v Anglii je většinu roku zima). Nejprve se však ujaly šněrovačky a živůtky, ty se pak začaly zpevňovat velrybími kostmi či tyčemi železa do podoby korzetů.
Korzety byly nejen praktickým, ale i módním doplňkem, a to natolik, že ženám ničily zdraví. Například v 18. století, kdy byl ideálem vosí pas, se utahovaly natolik, že ženám často vnitřní orgány rozdělily na dvě poloviny, takže dámy té doby měly často dvoje játra! A běžné bylo, že ženy, jimž se nedostávalo v utažených šněrovačkách kyslíku, na veřejnosti často omdlévaly, trpěly bolestmi hlavy, mívaly obtíže s dýcháním a krevním oběhem. Bohužel se často také používaly i v době, kdy byly ženy už těhotné... První předchůdkyně moderní podprsenky se objevila asi v roce 1863, kdy si jeden podnikavý Angličan nechal patentovat náhradu korzetu – jeho kratší verzi, která halila jen prsa a zavazovala se za krkem. Jenže nápad se moc neujal, možná proto, že vyduté části ‚podprsenky’ byly stále zpevněné ocelovou síťkou, podobně jako korzet. Na konci tohoto století se ženy předháněly v tom, kdo zbaví společnost nepohodlí korzetů, a tak byly uděleny dokonce hned dva patenty na podprsenky – jeden získala Francouzka Herminie Cadolle v roce 1889 a ještě pět let před ní obdržela svůj patent také Američanka Marie Tucek. Stále to však nebylo ono a podprsenka ženy neuchvátila, až do doby před první světovou válkou, než spojila své slavné dva kapesníky stuhou Mary Phelps Jacob.
A jak to bylo s kalhotkami?
Zatímco u mužů se dají předchůdci slipů snadno vystopovat od renesance, kdy muži místo volných tunik začali nosit různé typy kalhot a pod nimi spodky (na hradech táhlo a urozeným pánům byla zima), v ženském oblečení se začínají kalhotky také sice rozšiřovat v renesanci, ale jen u zámožnějších rodin. Dámské kalhotky té doby měly úzké nohavice, sahaly až ke kolenům a zdobené byly krajkami a vyšíváním, což svědčí o tom, že dámy rozhodně neměly v úmyslu je příliš skrývat. První vyobrazení kalhotek pochází z konce 15. století. Kalhotky se však nejvíc zalíbily kurtizánám a i díky tomu se jejich rozšíření, coby hříšného kusu oděvu, zpomalilo.
Ještě v 18. století je některé vznešené dámy odmítaly jako rozmařilost nebo něco, co je jen pro služky a staré dámy, aby se nenachladily. Prosté ženy si takovými úvahami hlavu nelámaly a kalhotky nosily, protože je to prostě zahřálo víc, než když si oblékly volné košile a cípy dole podvázaly, což byl způsob, jak se zahřát dřív, než byly vynalezeny kalhotky. Mimochodem to, že dámy musí sedět s pevně stisknutými koleny u sebe, je zvyk, který pochází právě z 18. stol. z Anglie, a důvodem bylo, aby náhodou ty, co nenosí kalhotky, při nešetrném pohybu nepohoršily své okolí... Teprve ve druhé polovině 19. století se dámské spodní prádlo všeobecně rozšířilo a už nechybělo v šatníku žádné z dam. Důvod byl také praktický, strojová výroba je totiž zlevnila.
