Není asi nic příjemnějšího na světě než být zamilovaný. Srdce vám plesá, tělo se přímo nadnáší a vy máte pocit, že zvládnete úplně všechno. Zvláště na jaře se proto každý snaží co nejrychleji najít toho pravého nebo tu pravou a užít si ve chvíli, kdy sama příroda volá po lásce, tom nejvřelejším citu ze všech.
Zamysleli jste se ale nad tím, jak to s ním je a proč nás vlastně umí tolik pohltit?
Zamilovanost je stres
Vědci pro to mají jasná vysvětlení a něco z jejich poznatků vás určitě překvapí. Za vaše radostné vzdechy a toužebné pomrkávání nemůže tolik srdce, kterému se na tomto poli přisuzují všechny zásluhy, ale paradoxně spíš mozek.
„V podstatě se dá říct, že počáteční fáze zamilovanosti je spíš stresovou záležitostí,“ podotýká profesorka psychiatrie Donatella Marazitti.
Podle ní začnou v tu chvíli jisté části mezimozku a podvěsku mozkového vylučovat specifické hormony jako kortizol, adrenalin, noradrenalin a dopamin, které jsou právě se stresem spojené. „Ty pak vyvolají silné bušení srdce, zrychlí dech a přivodí i pocení rukou pokaždé, když se daný objekt touhy objeví v blízkosti,“ popisuje odbornice.
To ale není všechno. V té samé době začne tělo vyplavovat takzvané aminy. Jedná se o organické sloučeniny, které jsou zodpovědné za návykovost. „Být zamilovaný se tak dá přirovnat k závislosti na kokainu nebo na jiných drogách,“ referuje specialistka.
Na běh událostí nemáte navíc vůbec žádný vliv. „Láska se dá ve své první fázi přirovnat v podstatě k tomu, jako by se vám někdo usídlil v hlavě a začal tam kempovat, aniž by dodržoval jakýkoli nastavený řád,“ přibližuje to antropoložka Helen Fischer.
Zajímavá fakta
|
Pokud onen táborník jen na chvíli zmizí, můžete prožívat stavy podobné abstinenčním příznakům – nedokážete na něj přestat myslet, třesou se vám ruce a zvedá se žaludek, jako byste něco špatného snědli.
Dalším faktem je, že se při zamilovanosti naopak snižuje produkce serotoninu. Do těla se ho dostává jen tolik jako třeba při depresivních nebo úzkostných stavech.
„To může zapříčinit iracionální chování, které hraničí až s narušenou vnímavostí okolí. I proto se o zamilovaných často mluví jako o bláznech,“ poznamenává Helen Fischer.
K tomu přispívá i menší aktivita laloku čelního v mozku. Ten je zodpovědný za racionalitu, logiku a úsudek – v momentě, kdy je vaším středobodem světa cit, ale tato část mozku přestává fungovat a dává si pauzu.
Po této spíše euforické fázi zamilovanosti přichází zklidnění. To má na svědomí oxytocin, který je zodpovědný i za lásku mateřskou – zajišťuje psychologické propojení mezi matkou a jejími dětmi. Příchod dětí samozřejmě znamená i změny v původním partnerském vztahu.
„V tuto chvíli převládá spíše pocit uvolněnosti a jisté spokojenosti, ale také jistoty, která je pro každé dlouhodobé soužití velmi důležitá,“ vypráví Donatella Marazitti.
Má to ale své stinné stránky – kvůli oxytocinu se také člověk stává větším sobcem. „Souvisí to s tím, že chce to nejlepší pro své potomky. A neohlíží se na nikoho jiného,“ varuje odbornice. Touží po tom, aby se měly lépe než děti sousedů, což v něm navíc vyvolává závist. Na to by si lidé v této životní etapě měli určitě dát pozor.
Teprve v poslední fázi milostného vztahu (a často i života) přichází ke slovu rozum. To má své výhody i nevýhody. Soužití díky němu vydrží i přesto, že už to třeba nefunguje tolik v sexu a projevech vzájemné náklonnosti.
Je tu ale také druhá strana mince. „Lidé pak také často poznají, že jsou spolu jenom kvůli emocím – ať už nasměřovaných k sobě nebo častěji k dětem. To samotné jim ale štěstí nepřinese, a proto si už rozumově najdou někoho, s kým bude příjemné takříkajíc dožít a s nímž si budou rozumět v jiných oblastech, protože v téhle mají prostě splněno,“ tvrdí odbornice.
Z toho vyplývá jediné: važte si lásky, když ji máte. Není totiž zárukou, že tu bude navěky. A proto je potřeba si ji vychutnávat plnými doušky.
