Kanadská firma Sir-Tech je co do počtu vydaných titulů poměrně nenápadná, ale co se kvality jejích produktů týče, patří vlastně mezi velikány. Z dílny této společnosti založené českými emigranty bratry Sirotkovými totiž pocházejí mimo jiné i dvě herní série, o kterých slyšel snad každý, kdo ví, co je to počítač. Jedná se o vynikající strategii Jagged Alliance a o legendární RPG ságu Wizardry. Série Wizardry zatím obsahuje sedm regulérních dílů, speciální Gold edici a na spadnutí je díl osmý. Zatímco o nejnovějším titulu si můžete přečíst třeba zde, v tomto článku se ohlédneme za slavnou sedmičkou, tedy za hrou Wizardry VII: Crusaders of Dark Savant.
Hra Wizardry VII (dále jen W7) vyšla roku 1993 a stala se velmi oblíbenou. Mezi RPGčkáři byly konec konců oblíbené i díly předchozí, ale W7 byl špičkový již nejen příběhem a myšlenkou (jako jeho předchůdci), ale byl také velmi kvalitně zpracován. Hardcore pařani ošlehaní předchozími díly tak dostali novou porci hutné zábavy v moderním zpracování a hráči, kteří do té doby neměli tu čest se s Wizardry setkat, byli nalákáni pěknou grafikou a postupně vtaženi do neuvěřitelně spletitého a propracovaného příběhu.
W7 se odehrává v rozlehlém světě Guardia a posláním hráče je zabránit padouchovi Dark Savantovi v získáni artefaktu Astral Dominae. Na strastiplnou cestu se vydává šestičlenná skupinka dobrodruhů a už při její tvorbě je vidět obrovská pečlivost, s jakou autoři hru připravovali. Na výběr máte spoustu ras a profesí, přičemž leckteré z nich v žádné jiné hře nenajdete. Z ras zaujmou například kočičí lidé nebo kříženci draka a člověka, z povolání pak hlavně asijské, jako je ninja nebo samuraj. Ke každé postavě si hráč samozřejmě může přiřadit některý ze slušného počtu pěkných ksichtíků, které umožní dokonalé sžití se s nimi. To je ještě umocněno dobře propracovaným vývojem postavy, při které přibývají nejen klasické hitpointy a mana, ale zvyšují se také základní atributy (síla, obratnost…) i speciální dovednosti, jako je například odemykání zámků, kritický úder nebo plížení.
Parta dobrodruhů na své cestě navštíví mnoho zajímavých lokací – města, klášter, jeskyně i tajemné ruiny. Na rozdíl od většiny ostatních RPGček té doby (nebo lépe řečeno “dungeonů“, protože tehdy se slovo RPG v souvislosti s počítačovými hrami moc nepoužívalo) se setkají také s různými NPCčky, tedy postavami, které nejsou nutně nepřátelské. Rozhovorem s nimi se hráč může dozvědět důležité a leckdy klíčové informace,
většina osob je svolná i k obchodu. Zajímavé je, že některá NPCčka nejsou nutně k nalezení na nějakém pevném místě, ale chodí si po svých záležitostech a vy je prostě občas někde potkáte (v téhle souvislosti si vzpomínám na jednoho opilého mnicha, kterého jsem v jedné fázi hry potkával snad každou hodinu).
V obchodech můžete koupit spoustu užitečných věcí, zrovna tak můžete ledacos najít v temných kobkách a zatuchlých podzemích. Mezi jednotlivými městy a dungeony se pohybujete otevřenou krajinou, ve které se to obvykle jen hemží různými nepřáteli. Klid samozřejmě není ani na jiných místech (snad jen ve městech si můžete od nenadálých přepadů trochu odpočinout), takže o boje v této hře opravdu není nouze. Boje jsou stejně jako v dílech předchozích řešeny tahovým způsobem. Dnes, v době her jako je Fallout či Pool of Radiance nám to nemusí připadat jako tak zvláštní věc, ale v první polovině devadesátých let převažoval u dungeonů boj stylem „klikni nebo zemřeš“. Vedle portrétů hrdinů byly obvykle malé obrázky se zbraněmi či kouzelnou knihou a hráč musel pěkně v reálném čase klikat na tyto ikonky pro vyvolání příslušného úkonu. Wizardry na to šly úplně jinak. Boj byl rozdělen na kola a hráč si vždy celou situaci v klidu rozmyslel, poté
zadal příslušné pokyny a pak nechal proběhnout kolo. Pak zhodnotil výsledek, znovu zadal příkazy a tak dále. Aby však lehčí souboje nezabíraly tolik času, byla ve hře zabudována možnost pro opakování nastavení z minulého kola a hráč tak mohl ušetřit čas a boje se slabšími protivníky se téměř zautomatizovaly. Díky tomuto systému navíc přibyly i nové bojové možnosti – kromě útoku či kouzlení bylo možno také zaujmout obrannou pozici či použít nějaký předmět.
Jak už jsem řekl, W7 je hrou velmi rozsáhlou. Mimo to je také hrou poměrně obtížnou. Dost náročné jsou nejen souboje (což lze částečně eliminovat snížením obtížnosti), ale i různé hádanky a zápletky. Tuhost hry umocňoval například i fakt, že v celé hře se vyskytovaly snad jen dva nebo tři mapovací přístroje a když jste je náhodou přehlédli (i když jeden byl, pravda, hned na začátku), byli jste celou hru naprosto bez mapy. I s tímto přístrojem se ale většina hráčů neobešla bez čtverečkovaného papíru. Jó, to byly časy…
Bez zajímavosti není ani skutečnost, že W7 je sice fantasy hrou, ale obsahuje i lecjaké prvky obvyklé spíš v žánru sci-fi. Občas tak narazíte třeba na magnetické karty, vznášedla a časem se vám do ruky dostane i pár hi-tech zbraní. Vše je však v příběhu
obstojně vysvětleno a dané technologie jsou obvykle spjaty s nějakou rasou, kterých je konec konců ve světě Wizardry obrovské množství. Ještě více je ve hře různých potvor a nestvůr, většina nepřátel má navíc několik poddruhů. W7 také obsahuje spoustu více či méně užitečných předmětů, přitom se ale nejedná o hru, ve které na každém druhém kroku zakopnete o magický meč +15 a vyhodíte ho, jelikož vašemu bojovníkovi se sekerou +18 se nehodí (aniž bych se chtěl někoho dotknout, tak tím narážím hlavně na nelogičnost ságy Might and Magic, ve které je patrně každý vesničan zároveň mocným enchanterem, takže hromadami artefaktů se to všude jen hemží). Vzpomínám si, že například nalezená křižácká sekera +2 mě rozjařila k nepříčetnosti a používal jsem ji dobrou polovinu hry. W7 je přitom hrou na magii bohatou, a to díky velmi široké a pestré škále kouzel. Ty jsou rozděleny do šesti kategorií a jsou přístupné nejen klasickým magickým povoláním, ale částečně i profesím jako je valkýra, mnich a podobně.
Hra byla pojata jako „first person“ s pohybem po čtvercích, což bylo svého času více než obvyklé. Technické zpracování bylo ve své době velmi dobré. Přitom první díly ságy Wizardry byly i v době svého vzniku graficky spíše podprůměrné, zlom nastal až
v díle šestém a dnes vzpomínaná sedmička se grafikou vyšvihla do poctivého nadprůměru. Nepřátelé, NPCčka i obličejíky vašich hrdinů byly velmi vydařené a nezaostávalo ani zpracování krajiny. Některá zajímavá místa byla navíc popsána i textem, aby měl hráč dokonalou představu o tom, kde se nalézá. Hudba a zvuky nebyly ani ve své době nijak oslnivé, ale k hraní dostačovaly. Ovládání a interface je solidní i z pohledu dnešního hráče, jelikož celý herní systém je vyřešen velmi chytře a příjemně. Pamětníky této hry jistě potěší, že uložené pozice půjdou překonvertovat do nejnovějšího osmého dílu.
Ať se na to podíváte z jakékoli strany, Wizardry VII zkrátka patří do zlatého fondu žánru RPG. Ve své době se jednalo o hru téměř dokonalou a i dnes musíme obdivovat její rozlehlost a skvostný příběh. Tahle dnešní vzpomínka měla být nejen historickou exkurzí pro mladší hráče, ale i osvěžením pro hráče zasloužilé a hlavně vám všem měla připomenout, že Wizardry VIII už jsou na spadnutí. Nezbývá nám tedy než doufat, že firma Sir-Tech tolik očekávaný titul již neodloží a že se všichni dočkáme ještě před Vánoci. Pokud se bude jednat o stejně podařený kousek jako byla svého času sedmička (a vše zatím nasvědčuje tomu, že to tak bude), budeme mít o skvělou zábavu na několik týdnů či měsíců opět postaráno.
