Dokončení příběhu o pomstychtivém banditovi, hledajícím neposkvrněnou část své vlastní duše.
Pamatujete si ještě na hru The Legend of the Prophet and the Assassin? Starou něco přes půl roku? Od slovinských Arxel Tribe? Byla to přeci ta adventura, která vám zrovna ve své nejlepší fázi předhodila nápis „To be continued…“ a jen tak z ničeho nic si uprostřed rozvíjejícího se příběhu skončila? Tak co, ani teď vám to nic neříká? Ach…
Tak tedy pěkně od začátku. Kdysi dávno (odhadem někdy ve třináctém století) žil byl jeden hrůzostrašný bandita jménem As-Sayf, který brázdil pouště orientu a vraždil vše živé, co se připletlo pod kopyta jeho vraného koně… No tak dobrá, trochu přeháním. Bandita to sice opravdu byl, nicméně s tou krutostí to nebylo zase tak strašné. As-Sayf, pravým jménem Tancrede de Nérac, totiž v minulosti patřil k řádu templářských rytířů a trocha té cti a stopy po spravedlnosti v něm přeci jen zůstaly. Banditou se stal ze vzteku, z životní nouze, která ho vlivem několika potupných lidí postihla. Nicméně po těch mnoha letech, během nichž se jeho
jméno rozneslo široko daleko, se rozhodl skoncovat se životem psance a hodlal se usadit na nějakém mírumilovném místě, kde by mohl začít nový život. Takové ideální klidné místo představoval Jébus – nové město postavené na popud proroka jménem Simon de Lancroise. Když ale do města Tancerede po dlouhé cestě dorazil, nalezl zde jen trosky a mezi nimi posledního žijícího obyvatele. Od toho se dozvěděl, že Simon byl falešným prorokem a že se ve městě nikdy ani neukázal. Tancredovi se tedy rozplynul jeho sen o klidném životě přímo před očima a pln vzteku se rozhodl pro pomstu. A tou pomstou nemělo být nic jiného, než Simonova setnutá hlava povalující se v prachu u Tancredových nohou.
A tak se tedy náš hrdina vydal na dlouhou a extrémně nebezpečnou pouť po Simonových stopách, které nakonec zůstaly v prvním dílu hry neodhaleny. Arxel Tribe se pravděpodobně z čistě komerčních důvodů rozhodli svůj projekt rozseknout na dvě poloviny, z nichž tu druhou nám předkládají právě nyní. Oba dva díly na sebe pochopitelně naprosto přesně navazují a pokud si budete chtít prožít Tancredův příběh od začátku až do konce, v podstatě vám nezbývá nic jiného než si koupit obě hry zvlášť za dvojí peníze. Tento nekalý tah tvůrců
odsoudily téměř všechny herní magazíny, odsoudil jsem ho pochopitelně i já a během této recenze ho budu odsuzovat i nadále. Arxelové navíc pod už beztak přehřátý kotel kritiky přidali ještě další polínko ve formě prohlášení na své webové stránce, že The Secret of Alamut (dále jen Alamut) je jednou z nejlepších adventur, jaké kdy byly vyrobeny. To je pochopitelně nehorázně přehnaný hype a já bych si dokonce nedovolil souhlasit ani s tvrzením, že je tento druhý díl lepší než jeho předchůdce. Oba dva jsou totiž naprosto stejné, ba co víc – Alamut je dokonce ještě o chloupek kratší.
Intro Alamutu je seskládáno z ústřižků těch nejlepších animací z prvního dílu a dovede hráče do zcela identického menu, ztvárněného formou dobové mapy kontinentů. Přibyla v něm pouze jedna nová položka – „Resume“, která hráči zhruba v minutové sekvenci představí děj prvního dílu formou mluveného slova doplněného o několik statických obrázků. Kliknutím na položku „New game“ vás pak program doslova katapultuje přímo na místo, kde první díl skončil – tedy do tábořiště uprostřed noční tmou pokryté pouště. Odtud se pak vydáte vstříc dalším dobrodružstvím a nebezpečným nástrahám, které
se budou odehrávat na třech hlavních lokalitách – v chrámu Alamut, v klášteře sv. Kateřiny a v opuštěných zlatých dolech.
Náplň hry a tím pádem i hratelnost se drží na úrovni prvního dílu, což je vzhledem k jeho kvalitám potěšitelné. Většina puzzlů je založena na sbírání, kombinování a používání předmětů, kterých se vám za celou hru v inventáři nashromáždí přes sedmdesát. Dialogy jsou tentokráte odsunuty nikoli na druhou, ale spíše až na třetí kolej, protože oproti prvnímu dílu je Alamut situován na opuštěné lokality, kde na žijící bytost narazíte jen velmi zřídka. Jednotlivé úkoly a problémy, jež nám tvůrci postavili do cesty, jsou naštěstí přísně logického charakteru a nepyšní se žádnou vysokou obtížností. Tedy až na výjimky, které zato dokáží zhýčkaného hráče zdravě přinutit k přeřazení svého mozku na rychlejší obrátky. Vzpomínám si, že v prvním díle jsem se docela zapotil při řešení puzzlu se zvěrokruhem, tentokráte mě položilo na lopatky skládání pyramid z červených a bílých kuliček, jejichž princip jsem doposud nepochopil (po pravdě řečeno - po náhodném překonání tohoto puzzlu jsem se o to už ani nepokoušel).
Jelikož Alamut běží na stejném enginu jako jeho předchůdce, nezměnilo se nic ani na ovládání a vizuální stránce hry. Pohybem kurzoru myši se můžete na všech lokacích otáčet kolem sebe o 360 stupňů, kliknutím levého myšítka provádíte akce a pravým myšítkem vyvoláte v horní části obrazovky inventář. Ten je opět rozdělen na dvě části – na předměty a na zbraně, ovšem toto rozdělení považuji za zcela zbytečné snad ještě více než u prvního dílu. Tam bylo alespoň čas od času nutné vytáhnout šavli nebo kudlu (jiné zbraně nevlastníte) proti svému nepříteli, avšak v druhém dílu na žádného přímého protivníka nenarazíte a zbraně budete používat jako obyčejné předměty, tedy pouze na odřezávání provazů nebo ničení překážek. I přes absenci soubojů se však se smrtí svého hrdiny setkáte častěji, než by vám bylo po chuti. Na vině jsou kupříkladu jezírka s kyselinou nebo po nebi brázdící orel, kterému se z ničehož nic neodolatelně zalíbí vaše oční bulvy. Nepotěší též přítomnost několika časově limitovaných puzzlů, jejichž nevyřešení znamená taktéž předčasný konec hry.
Graficky je Alamut na dnes již průměrné úrovni. Vše běží v nižším rozlišení 640x480, design lokací a charakterů vypadá sice pohledně, ale tak nějak uměle. Totéž platí i
o četných animovaných sekvencích. Naopak mě příjemně překvapil hudební doprovod, který na rozdíl od prvního dílu zaznívá velmi často a navozuje tak příjemnější a podmanivější atmosféru.
Tato po všech stránkách poměrně slušná adventura doplácí v podstatě na jediný problém, související s jejím rozdělením na dvě části a taky s celkově nižší obtížností. Je jím pochopitelně žalostně krátká hrací doba, pohybující se kolem osmi hodin čistého času. Alamut je dokonce z hlediska počtu lokací, předmětů a postav ještě o něco méně rozsáhlý než první díl, což je dosti zarážející. A aby toho nebylo málo, zklamáním se pro mne stala i finální část hry. Během hraní jsem se ujišťoval, že si za to půlroční čekání Simonovu smrt řádně vychutnám, ale… všechno to skončilo úplně jinak, než jsem předpokládal… z určitého pohledu téměř fiaskem. Ale na to konec konců přijdete sami, pokud se rozhodnete si hru pořídit. Na tomto místě můžeme jen tiše závidět obyvatelům Severní Ameriky a zároveň vzdát hold tamnímu distributorovi DreamCatcher Games, který na rozdíl od evropského distributora Wanadoo dal najevo svoji prozíravost, vydal obě hry
v jednom celku a ke všemu ještě za velice přijatelnou cenu. V případě zájmu vám tedy doporučuji koupit si hru přes internet (jinak to stejně asi nepůjde, jelikož v České republice se hra prodávat nebude) a sáhnout po americké verzi. Ta de facto postrádá jediný závažný nedostatek, který tuto jinak vcelku vydařenou dvoudílnou adventurku stahuje do šedi průměru.
My se ale nacházíme v Evropě, kde se oba dva díly oficiálně prodávají odděleně a právě na tuto negativní skutečnost musím brát nezanedbatelné ohledy v hodnocení. Jen doufám, že se tento neférový tah společnosti Arxel Tribe finančně nevyplatí a že se do budoucna podobným nežádoucím „aktivitám“ vyvarují. Prozatím to vypadá docela nadějně – pokud je mi známo, tak ani Casanova a ani velmi slibně vypadající Hitchcock by podobným cirkulárním řezem neměly být postiženy.
| The Legend 2: The Secret of Alamut | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
