RECENZE: Hrát za ty zlé je v Sebevražedném oddílu až překvapivě nenápadité

Na novou hru od autorů kultovní batmanovské série se čekalo skoro deset let, výsledek jejich snahy ovšem potěší jen málokoho. Navzdory sympatické čtveřici hlavních antihrdinů je Suicide Squad: Kill the Justice League vcelku ordinérní zástupce žánru městských looter shooterů. Průšvih to sice úplně není, ale že byste hned museli spěchat do obchodů, tak to také ne.

Vydání Suicide Squad: Kill the Justice League předcházelo takové množství varovných signálů, že výsledek nakonec musíme označit za úspěch. Hra je to poměrně zábavná a po sérii rychle vydaných záplat i technicky zvládnutá, takže fanouškům komiksové předlohy můžeme výsledek doporučit. Nikomu jinému ovšem už nejspíš ne, a když, tak až se pořádně sníží cena.

Titulní čtveřice je zábavná a za každého se hraje jinak.

Ten největší problém hry je už ve volbě žánru. Studio Rocksteady nenavázalo na svoji dnes už kultovní „arkhamskou“ sérii o Batmanovi a pečlivě zrežírované vyprávění nahradili kooperativním řáděním ve čtyřech hráčích a nikdy nekončícím „diablovským“ honem za lepší výbavou. Tedy náplní, na které si už vylámala zuby i bez debaty slavnější parta Avangerů ze světa konkurenčního vydavatelství Marvel.

Na druhou stranu je tento posun směrem k „live service“ hře pochopitelný, ryze příběhové hry jednoduše vydělávají méně peněz (viz náš článek). Vývojáři navíc dokázali systém naroubovat na poměrně povedenou hru a na své zákazníky vyloženě netlačí se snahou o jejich dodatečnou monetizaci. Aspoň tedy zatím.

Na rozdíl od většiny komiksových her hrajeme tentokrát za ty „špatné“. Vedle dobře známých batmanovských záporáků Harley Quinn a odstřelovače Deadshota tvoří titulní čtveřici ještě zmutovaný žralok King Shark a australský svéráz Kapitán Bumerang. Právě ten se stal po většinu hry mým oblíbencem, pokud ovšem hrajete sami, není problém se mezi postavami plynule přepínat, ty ostatní pak ovládá umělá inteligence. Skvělé je, že nejde jen o různé modely univerzálního hrdiny, ale za každou postavu se hraje výrazně jinak. Dobře je to vidět už jen na způsobu pohybu, kterým se přesunujete po vertikálně velmi členitém světě. Deadshot má například ve výbavě jetpack, Harley Quinn se po spidermanovsku houpe na provazech a „Boomer“ se zase k cíli přibližuje teleportací.

V jádru jde o klasický otevřený svět zaplněný nepřáteli.

Všechny tyto druhy pohybu mají své výhody a nevýhody a vyžadují poměrně dlouhou fázi učení. Jakmile vám ale přijde ovládání do krve, dokážete se virtuálním městem Metropolis pohybovat rychle a elegantně. Což je potřeba, protože je plné nepřátel, zdržovat se s každým střetnutím po cestě k cíli by hru neúměrně natáhlo.

Děj se odehrává pět let po událostech z Arkham Knighta, kdy se záporákovi Brainiacovi podaří vymýt mozky dobře známým hrdinům z Justice League (to je ta parta kolem Batmana, Supermana, Green Lanterna a dalších) a jen titulní čtveřice outsiderů je může zastavit. Pokud se ve světě DC úplně neorientujete, asi vám zůstane spousta narážek utajena, jinak ale do hry můžete naskočit i tak, dějová linka není komplikovaná a vše důležité je vám průběžně vysvětlováno.

Přibližně patnáctihodinový příběh je plný skvělých filmečků, vývojáři ovšem chtějí, abyste ve světě hry strávili mnohem víc času. Mapa města doslova přetéká nepovinnými aktivitami, za jejichž plnění jste odměňováni zkušenostmi i lepším vybavením. S tím, jak se vaše postava stává silnější, získáváte více možností, jak se s davy nepřátel vypořádat. Neustálé hledání správné kombinace zbraní a schopností, aby byl maximalizován jejich efekt, se vine celou hrou a nebojím se ho srovnat s klasickými looter shootery jako Borderlands nebo The Division. Pokud vývojáři dodrží sliby a hru budou průběžně doplňovat o nové výzvy, mohlo by to fungovat, pár týdnů po vydání je však tzv. endgame nedostatečný a je těžké najít nějakou motivaci, proč v něm trávit čas.

Grafika je spíše průměrná, ale zase se rychle hýbe a technických chyb je pomálu.

Což ostatně platí pro celou hru. Zdejší akce je sice zábavná, ale ne natolik, aby se dříve nebo později nedostavil stereotyp. I příběhové mise se postupně mění ve stereotyp, kdy se na střídačku snažíte pobít co nejvíce nepřátel v časovém limitu, nebo naopak před nimi něco ochránit. Vaše postavy se sice u toho častují poměrně vtipnými hláškami (i když nadsázky Guardians of the Galaxy nedosahují), chybí jim ale větší režisérské vedení, jako třeba známe z loňského Spider-Mana. Časem jsem se tak přistihl, že vlastně mačkám tlačítka během soubojů jen mechanicky, s pocitem, že jde jen o nezbytnou vatu, která mě zdržuje od dalšího povedeného filmečku.

Samozřejmě s partou přátel je celkový dojem úplně o něčem jiném, na druhou stranu to lze konstatovat o každé multiplayerové hře, například aktuální Helldivers 2 nabízejí daleko chytlavější smyčku.

Suicide Squad sice funguje a vše, co chce dělat, dělá na slušné úrovni, v dnešní době ale ani to nestačí. Hře chybí nějaká přidaná hodnota, která by ji odlišovala od spousty podobných live service her a pokud k předloze nemáte nějaký bližší vztah, můžete si ji nechat s klidným svědomím utéct. Když si odmyslíme slavnou licenci, zůstane nám jen chladný produkt ve stylu Anthem. A kdo si vůbec dnes na něco takového ještě vzpomene, že?