Tentokrát Frantu ani nepříjemnost s hledáním klíčů po četných kapsách jeho pršipláště nevyvedla z míry, ba dokonce ani nepohnula se strnulým úsměvem jeho tváře. Franta byl zase jednou mimo náš svět.
Nesl si totiž domů novou hru, kterou si přepálil od svého známého a shodou okolností softwarového piráta, Tondy. Jmenovala se Remote Assault a Tonda na ni měl jen samé dobré reference. Ukázal mu jednu vychvalující recenzi (jak mohl Franta tušit, že si ji Tonda napsal sám…) a když si na stránkách hry Franta přečetl, co všechno ho v ní čeká, neváhal a vytasil zmuchlanou stokorunu, kterou poměrně rychle objevil v kapse u kalhot.
Jakmile se mu podařilo dobýt se do bytu (i když v tomto případě by bylo nasnadě spíše označení „smrduté doupě“), vedly Frantovy kroky přímo k počítači, stále běžícímu, neboť Franta pokládal za zbytečnost jej na těch pár hodin nečinnosti denně vypínat.
Instalace proběhla rychle, aby ne, říkal si Franta, vždyť nedávno upgradoval na Pentium IV, to by bylo, aby nebylo. Nadržený Franta znechuceně vypnul Readme a frenetickým klikáním otevřel hned několik oken se hrou. Když se na obrazovce objevilo menu hry, začínala se už pomalu plnit miska - prozíravě připevněná pod obrazovkou – slinami pařana, který pomalu přestával ovládat své životní funkce.
Franta se nezdržoval Tutorialy či Helpy a rovnou se vrhl do hry.
Jeho prvotní nadšení poněkud zmrazil nanicovatý briefing, to bylo ovšem ničím proti tomu, co přišlo se startem hry. Franta nejprve nevěřícně zíral na to, co se mu objevilo na luxusním devatenáctipalcovém monitoru. Po spatření první jednotky vypoulil oči, až mu málem vypadly z důlků, celý se napjal na židli a snažil se potlačit dávicí reflex. Ve snaze zabránit nejhoršímu se pokusil oddálit pohled pomocí scrollovacího kolečka myši, omylem ovšem zatočil plnou silou na druhou stranu s takovou vervou, že myš odlétla skrze okno za jeho zády až do záhonku s tulipány sousedky Novákové. Dalším katastrofám naštěstí zabránil Frantův oběd, který – opustivší pařanův žaludek – téměř rovnoměrně pokryl celou obrazovku a zbavil tak Frantu nutnosti pohledu na tu hrůzu…
Inu, ve svém recenzentském životě jsem už měl tu čest hrát mnoho her. Nicméně v mnoha případech nebyla formulace „měl jsem tu čest“ úplně výstižná, neboť do redakce každý měsíc přijde celá várka her, které si ani nedělají naděje na hodnocení vyšší padesáti procent. Hrát tyto tituly pak není považováno za čest, ale za demoverzi pekelných muk, která si brzy zažijeme všichni na vlastní kůži (jsem realista a nedělám si iluze o svém posmrtném
životě…). Někdy se ovšem objeví titul, který vás přesvědčí, že hlubiny, do kterých vývojáři mohou klesnout, jsou opravdu bezedné…
Vývojářský tým One Games je zajímavý jednou věcí, která se zároveň stane jedinou polehčující okolností v této shazující recenzi na Remote Assault. Není to totiž vůbec žádný tým! Nechápete? Je to prosté – One Games jsou tvořeny JEDNÍM člověkem, Brianem Ganttem, který samojediný během tří let vyvinul hru, která měla být dle informací na stránkách distributora (Shrapnel Games) minimálně konkurenceschopnou 3D realtimovou strategií. To samo je obdivuhodný fakt a klidně se vám přiznám, že za to Briana opravdu obdivuji, ovšem nic to nemění na celkovém hodnocení jeho výtvoru, které zní: zavrženíhodné.
Remote Assault je typickým zástupcem dnes letícího žánru 3D RTS. Nabízí Tutorial a dvě kampaně, je možné jej hrát i v multiplayeru v tradičních módech. Dále nabízí několik samostatných misí, které vám zpestří zákysové chvíle v hlavních kampaních. O příběh jako tradičně moc nejde, opět tu máme dvě válčící strany, opět je vaším úkolem ty druhé vyhladit z povrchu zemského, originalitu zde opravdu nehledejte. Hře se ovšem dá přičíst k dobru, že
vám v rámci příběhu nabízí i rozmanitější úkoly, než jen ničení nepřátelských základen – typickým příkladem jsou mise, kdy musíte udržet určitý post či jej dobýt, zničit v určitém čase nepřátelský konvoj apod. Podobně jako se tomu stále častěji děje u nebudgetových titulů, rezignoval Brian Gantt na stavbu základny a jakoukoli těžbu. To by ovšem (jak vidno na příkladu třeba takové Ground Control) nemuselo nutně být na škodu. Jak snad dokáží následující řádky, je tomu jinak.
Prvním záporem, na který narazíte, je bezesporu odpudivá tvář hry, čímž nemyslím jen grafické zpracování, ale i uživatelskou příjemnost. Nepopírám, že první povídkové odstavce jsou poněkud přehnané, nicméně grafika je opravdu špatná. Modely jednotek jsou na blízko ošklivé (rozhodl jsem se, že nebudu používat přehnaně silná slova), na dálku pak jednotlivé „broučky“ těžko rozeznáte. Co se okolí týče, nevypadá úplně zle, problém ovšem je, že se zde opakují dokola asi tři, možná čtyři textury, a to po celou dobu hry. Konečně jediným objektem, když nepočítám vaše jednotky, jsou pak stromy, které navíc nelze ani zapálit či porazit. Bída.
Dále tu máme ovládání, které je neintuitivní a leckdy prapodivně řešené. Například nelze označovat jednotky klasickým tahem myši – můžete označit jen kliknutím na jednu jednotku a nelze ani přidávat pomocí Shiftu nebo Ctrl další do skupiny. Své „týmy“ totiž máte rozděleny už před misí a s jejich složením nemůžete nijak manipulovat. Pokudy tedy chcete přesunout všechny týmy (leckdy jej jich až okolo deseti) na jednu pozici, musíte na všechny postupně kliknout a odeslat je na místo určení. Je pěkné, že si můžete vybrat až z devíti různých vzorců chování, ovšem jsou tu dvě nevýhody: jednak jsem nezpozoroval pražádný rozdíl, AI vašich jednotek je pořád stejně bídná, jednak je potřeba se proklikat dvěma panely na horní a pravé liště. Zkrátka a dobře, hrát Remote Assault je vrcholně frustrující záležitost.
Už jsem se zmínil o „přihlouplé“ AI. Nejenže se nepřátelské jednotky nepohybují, pokud to nemají naskriptováno (konvoje), ale začnou jednat až teprve poté, co k nim dorazíte. Je tu ještě druhá strana mince, a to nepoměrně bídnější AI jednotek vašich! Ano, je hezké, že se mezi nimi najdou rozmanitá vozítka jako transportéry, jeepy či snad raketová vozítka, když ovšem všichni jednají tak, že si to hasí na místo určení a absolutně ignorují na ně střílejícího
nepřítele (a to i v Agressive módu), že se rozhodnou útočit na nejvzdálenějšího nepřítele ze skupiny a nereagují na vaše zuřivé klikání určující jim jako cíl vozidlo úplně jiné, nelze se ubránit pocitu, že se Brian s AI moc nepáral.
Konečně pak téměř posledním záporem je nepřehlednost, což je vlastnost, která dobré hratelnosti také zrovna nepřispěje. Někdy je například problémem rozeznat živé a střílející vozidlo od vozidla již zničeného. Efekty výbuchů a kouře vznášejícího se nad bitevním polem jsou sice obstojné (o kráse zde opravdu mluvit nelze), nicméně leckdy se vám v nich ztratí nejen nepřátelské jednotky, ale i vaše. Rozeznat kopec je leckdy záležitost nesnadná i pro zkušené architekty a lidi s dobrým prostorovým viděním. Snad vám tak chtěl Brian ztížit hraní, které je ovšem už na nejlehčí z obtížností někdy dosti stresující záležitostí, neboť časové limity nejsou nijak mírné.
K dobru by bylo možno hře připsat slušnou rozmanitost misí – kdyby jich ovšem nebylo tak málo! Obě kampaně v RA dohrajete za odpoledne a pak už vám zbude jen několik bonusových misí. Prostředí, kde se hra odvíjí, je navíc tak stereotypní, že už vás ani zajímavé
úkoly nemohou probudit z letargie a odevzdanosti. Hrát Remote Assault je jedna obrovská nuda a bezmoc, která mě přepadla při pomyšlení na stovky lepších her, kterým jsem mohl věnovat svůj čas, byla taktéž značně velkých rozměrů.
Když Tonda otevřel dveře, uviděl v chodbě něco, o čem se mu ani v nejhorších nočních můrách nesnilo. Stál tam Franta, jeho nejmilejší zákazník (vždy tak naivní a vždy tak při penězích!), ovšem nikoli jako poněkud rozčepýřený a páchnoucí lidský tvor, jak si ho Tonda pamatoval, ale jako zkrvavená a zvratky pokrytá bestie – a co hůř, s ohromnou sekerou v ruce! Jakmile prvotní šok pominul, probudil se v Tondovi pud sebezáchovy, a tak nejvyšší možnou rychlostí dveře zase zabouchl. V tu samou chvilku se ovšem pohl i Franta – a nanicovaté panelákové dveře nemohly dlouho odolat náporům sekery a Frantovy zuřivosti…Tonda mezitím – bez sebe strachy – za sebou uzamkl dveře od toalety. Nebyl to ovšem nejlepší nápad, neboť jakmile se Franta proboural dovnitř, nebohého Tondu, který neměl z uzavřené místnosti kam utéci, rozsekal na fašírku. Poté se podobným způsobem vypořádal se zbytkem vybavení Tondova bytu. Než se však stihl vrátit domů a šlehnout si nějaké to morfium, padl vysílen kvůli silnému krvácení a plazíce se po schodech panelového domu vypustil duši.
| Remote Assault | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
