Namco Museum 50th Anniversary Arcade Collection

Celých šestnáct exponátů v muzeu, které představuje historii herní legendy, na jediném CD. Připravte si do kapsy drobné, ošetřete zápěstí alpou francovkou – kořeny herní zábavy jsou před vámi jako na talíři. Tak trochu rozpitvané.

Úcta ke hrám, které tvoří základ dnešní podoby herního průmyslu stejně, jako odporné orezlé ocelové pruty vytvářejí kostru základů grandiózních mrakodrapů, je skoro povinná. Alespoň mezi recenzenty a lidmi, kteří se tváří, že hrám rozumějí. I herní vývojáři se dnes zaklínají hratelností a skvělými nápady her, které grafické nedostatky nahrazovali tím nejcennějším – hratelností, která dokázala vyvolat závislost. Síla nostalgie a úcty ke stáří je tak silná, že se v uplynulých 18 měsících jen vyrojily kompilace klasických, dvacet let starých her. Klenotů z produkce nejvýznamnějších herních společností z doby, kdy většina z nás ještě říkala „e-e“ a „bebí“.

Původní automatové verze vyžadovaly za každou hru mrzké dvě koruny, které se mohly stát i tisícikorunami, když jste propadli kouzlu Double Dragona nebo Pac Mana. Oficiální konverze mají cenu pevně danou, nikoliv extrémně vysokou a nemusíte kvůli jejich hraní hledat nejbližší socialistickou pouť. V dnešní době by to beztak vyžadovalo stroj času. Na druhou stranu, při hraní se nebudete moci pokradmu otírat o kulaté zadničky případných hráček či přihlížitelek. A díky jednoduchosti herních konceptů jich v maringotkách nebývalo málo.

Většina faktů tedy hovoří pro vydávání herních kompilací. Ostatně pokus společnosti Taito jsme hodnotili velice dobře. Nejen díky možnosti zavzpomínat na první seznámení s elektronickou zábavou a nesmělé dotyky v přítmí maringotky. Samotné ztvárnění her bylo doplněné o bonusy, informace o hrách, rozhovor s vývojářem. Ošklivě se tomu říká, že základní balík služeb je doplněn o přidanou hodnotu. Teď už asi tušíte, že i když Namco slibuje celé Muzeum, s bohatostí nabídky toho Národního na Václavském náměstí se asi nebude moct rovnat.

Je to tak, nabídka her ve sbírce k 50. výročí působení Namca na trhu, je uspokojivá, ale její autoři si nedali moc práce s přesvědčením hráčů, že tohle je HISTORIE. Prehistoricky pouze vypadá úroveň technického zpracování, která nemá co dělat s přesným převodem původní podoby her. Ze šestnácti nabízených her určitě dokáže část zaujmout každého, ale vzpomínat na půl století úsilí a práce prostřednictvím levného balíku k sobě pohozených her bez jakéhokoliv vysvětlení, příběhu, náznaku hrdosti. Nadšení nebo lásky?

Historie v plechovce (kondenzovaná)

Protože autoři hry se na to vykašlali, zkusíme to sami: Namco bylo založeno v Tokiu v roce 1955 jako Nakamura Manufacturing Ltd. Prvními výrobky byly mechanické houpací koně a další vozítka pro děti. Tento typ produktů dodávala společnost až do konce 60. let, ještě v roce 1966 přidala do modelové řady vozítka s motivy postav studia Walta Disneye. Ke změně jména na NAMCO došlo v roce 1971. V roce 1974 Namco koupilo japonské Atari a tak došlo ke vstupu na trh videoherních automatů. První vlastní videoautomat uvedlo Namco v roce 1978, obsahoval hru Gee Bee, která se dočkala dvou pokračování. Hit Pac-Man přišel v roce 1980 a dnes je postava koláčku maskotem firmy. Namco uvedlo na trh první automat, který podporoval soupeření více než dvou hráčů. Závodní Final Lap umožnil propojení až čtyř automatů, každý z nich obsahoval dvě herní místa.

Po konsolidaci svého působení v USA Namco v roce 1993 uvedlo špičkový závodní simulátor Ridge Racer s plně 3D grafikou. Hra byla uvedena i pro Sony Playstation a celá série se stala velmi populární i mezi domácími hráči. Namco stojí i za další legendou, bojovkou Tekken, první díl uvedlo na trh v roce 1994 opět i pro Playstation. Rok 1995 přinesl hru Soul Edge/Soul Blade, druhou 3D bojovku se zbraněmi, první byla skvělá Battle Arena Toshiden od SCEA. Díky herním sériím Tekken a SoulCalibur dominuje Namco trhu s novými hrami na automatech a díky licencím i na PS2. V roce 2005 Namco přestalo existovat jako samostatná entita, bylo koupeno společností Bandai. Výsledkem akvizice je uskupení Namco Bandai Holdings, 3. největší japonský výrobce videoher.

Pokud se nenecháte odradit tím, že se někdo k pokladům moderní zábavy zachoval jako tchyně k obědu připravenému nenáviděnou snachou, objevíte skutečné klenoty. Pac-Man, Galaga, Xevious. Tahle svatá trojice je jednoznačně zajímavá a zábavná. Žlutý koláček, který požírá bílé tečky v bludišti chráněném barevnými strašidly, se stal tak slavný, že jste ho mohli najít na hrnečcích, tričcích i v miskách na snídani – kukuřičné lupínky ve tvaru vykousnutého kolečka byly skutečným hitem.

Boj vesmírného korábu proti jedné vlně vetřelců za vlnou sice neskončil zalitý mlékem a posléze zpracován žaludkem v porcelánovém hrobě, ale zato jde o druhou nejpopulárnější videohru všech dob – tou první je Pac-man. Xevious je na žebříčku popularity Killer List of VideoGames až 48., ale tato vertikální střílečka ovlivnila celý žánr a na svou dobu nabídla revoluční grafiku. Zvuky z této hry navíc nedostanete z hlavy celý den. Princip je přitom jednoduchý. Letadélko letí stále nahoru a jeho pilot používá kulomet a bomby na likvidaci nepřátelských jednotek a budov. Aby to nebylo tak jednoduché, občas se objeví pole divných betonových desek, kterým je potřeba se vyhýbat. Takové pozemské pole asteroidů.

Když už jsme u toho žebříčku, v první desítce jsou další dvě hry obsažené v Muzeu od Namca – Ms. Pac-Man, dívčí protějšek pana Pac-Mana s mašličkou na vršku žlutého koláčku, a Dig Dug, hra, která trochu připomíná Bomber mana. Dig Dug se snaží zničit potvůrky pod zemí tak, že je buď nafoukne tak, až prasknou, nebo je zabije pádem uvolněné skály, kterou podkope. Složitost vysvětlování konceptu přitom neodpovídá skutečnosti – pochopení je snadné, jakmile máte Dig Duga jednou v ruce.

Zklamáním je dvojice Pole Position a Pole Position II. Obě hry nabízejí závody monopostů Formule 1, ale hratelnost se ani zdaleka neblíží napínavým zážitkům byť jen ze sledování závodů Grand Prix. Problém je nejen v grafice, která odpovídá své době, ale hlavně v ovládání. Pokud máte pocit, že místo formule ovládáte polárnické saně tažené párem splašených slepých sobů, je něco špatně. Na klávesnici v podstatě nehratelné, s volantem se nám nepovedlo tuhle hru rozchodit, přestože originální automatová verze byla tímto ovládacím prvkem vybavena.

Po přesednutí za volant upraveného osobního vozu závodů Rally X se situace rapidně mění. Ovládání je příjemné, autíčko poslouchá a poslušně jezdí od vlajky k vlajce, zatímco se vyhýbá nesportovním pokusům o srážku a překážkám na cestě. Pohled ze shora připomíná pozdější Micro Machines, zábavnost hry je v podstatě milým překvapením.

Rolling Thunder je další hitovka – „jednoduchá“ střílečka, ve které se vžijete do role Albatrose, člena speciální jednotky Interpolu, který se v New Yorku snaží zachránit kolegyni Leilu. Záchrana nebude snadná, Leilu drží v zajetí zločinecká organizace Geldra, která disponuje asi jedním trilionem maskovaných pohůnků, kteří po agentovi střílejí a provádějí další nepřátelskou činnost. Pochvalu si zaslouží grafika a zejména animace skoku do výšky s překročením zábradlí.

Připadá vám, že raketa ve vesmíru by měla mít více volnosti než jen dvojrozměrný pohyb do leva a doprava na spodní straně obrazovky? Tenhle nedostatek hry Galaga nahrazuje Bosconian, který svého času běhal ve stejných automatech jako právě Galaga. Raketka se v této hře pohybuje do všech stran a likviduje, co se dá. Samozřejmě do chvíle, než ji něco sestřelí nebo než se s něčím srazí. Do plně 3D volnosti Descentu má Bosconian ještě daleko, ale s jeho uvedením se začalo blýskat na časy.

Pokud máte pocit, že kopírování úspěšných konceptů je doménou moderního herního průmyslu, tak vás musíme zklamat. Nejenže si velké videoherní firmy konkurovaly a nechávaly se inspirovat úspěchy svých konkurentů, ale často tak trochu vykrádaly samy sebe. Pac Man se na CD Namco Museum vyskytuje hned třikrát, ke zmíněné Paní koláčkové si můžete odemknout ještě hru Pac-Mania. Stejné je to s Galagou, po dosažení poměrně nízkého „high score“ se vám odemkne Galaga ’88 . Inspiraci vynikajícím Xevious nijak neskrývá výtečný Dragon Spirit, který zaujme už úvodní animací přeměny vojáka Amula v draka, který se vydává zachránit princeznu ze spárů hnusného hadího démona. Vertikální střílečka vyšla v roce 1987 a oproti Xevious nabízí hezčí grafiku a hned deset mocných příšer, které musíte porazit.

Policejní myš se snaží získat ukradené zboží ze spárů zlodějských koček v hopsačce Mappy. Jednoduchá grafika představuje dům o několika patrech, po kterých se prohánějí zlotřilé kočky a jeden myšák, který se proti ozubené přesile může bránit pouze skákáním po trampolínách. Hra byla velkým hitem v Japonsku, v USA se moc neujala a z československých maringotek si ji autor nevybavuje. To ale nic neznamená, není žádný velký odborník na vykopávky, jen do videoherních automatů naházel svého času veškeré kapesné.

Většina automatovek umožňovala hru dvou hráčů, u Namca to většinou znamenalo střídání dvou lidí a poměřování většího skóre. Sky Kid přináší změnu, možnost hry dvou hráčů současně. Princip hry je, jak jinak, jednoduchý. S malým dvojplošníkem musíte nabrat bombu a pustit ji na cíl. V tom vám budou bránit nejen pozemní a vzdušné jednotky, ale také nepříjemný terén. Každý zásah, každý náraz stačí na to, aby se letadélko Káně zřítilo k zemi. Narozdíl od Xevious je Sky Kid zobrazován horizontálně a nabízí komiksovější grafiku.

Kromě vydavatele je všem hrám z této kolekce společná relativně vysoká obtížnost. Ve srovnání s dnešními standardy je až přemrštěná. Ale to je celkem logické – provozovatel her chtěl, aby hráč do kasičky v automatu naházel co nejvíce dvoukorun, takže nemohl hrát několik hodin v kuse. Alespoň ne průměrný hráč. Po desítkách, možná i stovkách vhozených mincí se člověk dokázal vypracovat a projet třeba celou hru na jednu dvoukačku, ale na jednoho takového připadla stovka joudů, kteří vydrželi za stejné peníze hrát maximálně pět minut. U počítačové verze si sice můžete upravit obtížnost, ale nepomůžete si. Základní nastavení je totiž „snadné“.

Klady a zápory

Originalita původních her
Nostalgická hodnota pro pamětníky
Jednoduchý koncept

Menší rozmanitost her
Neuctivé zpracování
Grafika neodpovídá dnešním standardům

Vysoká obtížnost je ale spíše neutrální aktivum, prodlužuje dobu hraní a zvyšuje uspokojení z poražení hry, i jen z postupu do další úrovně. Problém, který sráží kompilaci Namca hluboko pod průměr a mnohem níž než Taito Legends, leží ve zpracování, které už jsme neznačili. Nahrnout 16 her, dát jim mizerné „3D“ rozhraní, špatně nastavené klávesy a říkat tomu oslava 50. výročí, to je prostě ostuda.

Navíc to snižuje i hodnotu hry. Jednoduché koncepty a vysoká obtížnost vyloženě svádí k tomu, že si člověk dá pár minut mezi prací – ale pro takové využití by to chtělo 2D rozhraní a možnost hrát v okně. U Taito se to dalo odpustit díky přítomnosti bonusů a větší rozmanitosti her, Namco je ale o třídu horší. Pokud ale toužíte po tom, mít originálního Pac-Mana, tak máte možnost. Zkusit taky můžete oficiální předělávky pro mobilní telefony. Jinak ale nejspíš nikomu neublížíte, když jednoduché hříčky budete hrát v podobě java a flash her na webu. V práci se to ztratí lépe než Namco Museum 50th Anniversary.