RECENZE: Lies of P vás pořádně poníží a vy si to budete užívat

O hry ze žánru soulsovek v posledních letech rozhodně není nouze, ale jen některé tento žánr umějí zpracovat opravdu svědomitě. Lies of P je přesně takové: nemilosrdné, ponižující, brutální. Pokud se však hry bát nebudete, náležitě vás odmění především skvělou atmosférou.

Asi všichni příznivci žánru soulsovek, vycházejících z kultovní série Dark Souls od FromSoftware, se shodnou, že přiblížit se oné originální a brutální předloze není vůbec lehké. Japonské studio si umí s vlastním konceptem dobře pohrávat, viz loňský úspěch Elden Ringu, ovšem jakmile nejsou pod novou hrou tohoto žánru podepsaní oni, hned přicházejí otázky. Bude to taky tak dobré? Respektují tvůrci tento žánr? A budu hru také tak šíleně proklínat? U Lies of P od studia Neowiz je však odpověď jasné ano ve všech případech.

Ačkoliv spousta hodnocení hry zmiňuje především podobnost Lies of P s další kultovkou v podobě Bloodborne a takové přirovnání je rozhodně trefné, mě napadl na základě atmosféry ještě jeden titul: Alice: Madness Returns. Žánrově je sice trochu jinde, jinak je ovšem Lies of P také klasickou pohádkou překroucenou do hororové atmosféry. V Lies of P hrajete za Pinocchia, který však nevypadá jako roztomilá dřevěná loutka a už vůbec nezažívá žádná veselá pohádková dobrodružství.

Pinocchio se naopak probouzí do zpustošeného města Krat, které ovládly pomatené loutky původně navržené jako lidští sluhové a společně s nimi ještě mutanti, zombíci, bandité, přízraky a další podivná stvoření. Na všechny však platí pár dobře mířených ran zbraní vašeho výběru, což je to hlavní. Tedy pokud nejsou přerostlá robotická loutka, zmutovaný arcibiskup nebo osamocený lovec loutek s kosou na zádech, tam věřte, že zásahů bude potřeba víc než jen pár.

Ale abych nepředbíhal. Místem klidu bude naopak Hotel Krat, noblesní hotel, ve kterém najdete všechny dostupné prodejce vybavení, možnost si vylepšovat vlastnosti s pomocí modrovlasé Sophie, a nebo poklábosit s majitelkou hotelu či procvičit boj na připravených panácích na nádvoří. Do hotelu se mimochodem budete muset dostat lhaním, což loutky až právě na Pinocchia neumí, ovšem má to svůj příběhový důvod. Výběrů konverzačních možností, kdy budete buď lhát, nebo mluvit pravdu, bude ve hře vícero.

Mimo hotel vám bude dělat společníka cvrček Gemini, a jelikož je Pinocchio typický mlčenlivý protagonista, tak během prozkoumávání herního světa budete poslouchat právě především Geminiho komentáře. Někdy se snaží být vtipný, jindy vás upozorní na důležitou věc a nebo prostě dodává příběhu další kontext. Ve světě ovšem sem tam narazíte i na potulné obchodníky, bandity či žoldáky, kteří s vámi zrovna nechtějí bojovat či náhodné přeživší, většinou s nějakým vedlejším úkolem ke splnění.

Bohužel hernímu příběhu musím vytknout opravdu hrozně táhlý rozjezd, kdy sice už od samotného začátku chápete, o co ve hře tak zhruba jde, ovšem ve výsledku prostě jen následujete herní koridor a likvidujete vše, co vám přijde do cesty, protože vám to někdo prostě poručil a jinam jít nejde. Teprve po nějaké době si začnete uvědomovat, že zde jde o trochu víc, než se na první pohled zdá, jenže to už také můžete dávno ztratit pozornost.

Lies of P začínáte volbou bojového stylu. Na výběr jsou tří: obratný šermíř s rapírem, silák s obouručním mečem nebo něco mezi (balancovaný styl) s jednoruční šavlí. Podle toho vám také hra rozdělí i startovní body schopností, ovšem zbytek už je jen na vás. Během hry budete nalézat zbraně spadající do všech herních stylů a rovněž si budete i vylepšovat vlastnosti podle vaší libosti. Měnit bojový styl se i sem tam vyplatí podle typu (a množství) nepřátel.

Ze začátku bude o rozmanitost docela nouze, nějakou dobu se budete muset spoléhat pouze na svou startovní zbraň, větší výběr bude k dispozici až o něco později. Zbraně jsou totiž povětšinou docela dobře poschovávané, případně je střeží minibossové. Vaši oblíbenou zbraň si můžete také vylepšovat zvyšováním její úrovně, případně upravovat nebo zcela měnit jednu z jejich dvou částí (jílec a čepel). Lze ji rovněž ostřit speciálními brousky, které jí na chvíli půjčí zvolený element. A nakonec také musíte dávat pozor, abyste ji nerozbili. V takovém případě o ni naštěstí nepřijdete, stačí jen pro opravu najít záchytný bod a nebo použít speciální předmět.

Další unikátní vlastností vaší loutky je Pinocchiova levá ruka, kterou lze měnit a slouží k provedení speciálního útoku. Ty čítají třeba vystřelovací hák, štít, plamenomet nebo vrhač min. Výběr ruky se opět váže především na váš preferovaný styl boje a také podle situace. Štít se hodí víc v momentech, kdy chcete co nejvíc redukovat poškození, lano s hákem, pokud chcete vícero nepřátel likvidovat postupně a tak dále.

V samotném boji pak můžete jednak vedle schopnosti dané ruky (jsou omezené a nabíjí se až po záchytném bodě) provádět lehké či těžké údery, dále speciální údery, které si nabíjíte v boji, speciální útok zezadu nebo po omráčení nepřítele tzv. fatal strike a pak samozřejmě také vykrývat rány a uskakovat. Krytí úderů zde funguje tak, že pokud jej nenačasujete perfektně, dostanete i tak nějaké to poškození (v závislosti na parametrech zbraně), ovšem zároveň i možnost si ztracené životy zase z nepřítele vymlátit zpět.

Perfektní vykrytí naopak spotřebovává pouze staminu a rozhodně bych doporučil se jej pořádně naučit, jelikož to je s postupem hrou čím dál užitečnější věc. Zatímco na začátku ještě sem tam nějakou tu ránu schytat můžete, útoky nepřátel jsou čím dál nemilosrdnější a krytí se snahou jej načasovat co nejlépe je někdy prostě nutnost. Uskakování oproti tomu často nic moc neřeší a zejména mnoho bossů na vás dosáhne i z pořádně velké dálky, ať už se snažíte uhnout sebevíc.

Nakonec lze také vylepšovat i Pinocchiovo srdce neboli P-Organ, které schopnosti řadí do několika úrovní a vždy je třeba nejprve nakoupit určitý počet těch v nižší úrovni, abyste mohli do vyšší. Bohužel se nakupují za quartz (křemen), což je v této hře poměrně vzácná surovina, kterou střeží hlavní bossové. Strom schopností si tak budete vylepšovat celkem pomalu.

Šestici základních schopností, zbraně a další předměty naopak kupujete za ergo, což je jakási duševní síla, která po troškách vypadává z každého nepřítele. Vzhledem k základnímu principu soulsovek, kdy se na každém záchytném bodě zase obnoví všichni nepřátelé na mapě, lze ergo docela snadno hromadit, pokud na to tedy máte trpělivost. Občas vám ani nic jiného nezbude, když tím samým koridorem nepřátel budete kvůli smrti na nějakém tužším bodě procházet mnohokrát.

Pomalu se dostávám k tomu, co dělá soulsovky soulsovkami: pekelně těžká obtížnost. Už během vydání demoverze ze začátku léta jsem pročítal názory, kdy jedni tvrdili, že je Lies of P opravdu těžká věc, zatímco jiní naopak přemítali, že to tak těžké jako hry od FromSoftware není. Z mého pohledu je to určitě jedna z těch her, na kterou už musíte být opravdový herní masochista.

Zároveň však musím uznat, že Lies of P rozhodně umí odměnit pochopení daného souboje. Bossové mi obvykle zabrali okolo deseti pokusů, kdy jsem při tom prvním dostal opravdu pořádnou bídu, zatímco později už jsem víceméně věděl, jak na něj. Stejně jako ve všech jiných hrách je to prostě o zatnutí zubů, čtení situace, pilování reakcí a uplatňování toho, co se doteď šlo naučit. A výsledek se dříve nebo později dostaví.

Tedy ne, že bych měl vždy tutový pocit, že mne hra jen nechce mučit. Třeba takový hořící robot s lopatou mě zřejmě bude pronásledovat i v nočních můrách. I když je to vlastně jen řadový protivník, jedna chyba a zatluče vás lopatou do země, že už se nezvednete. A nebo vás zažene do rohu a váže jeden útok na druhý, dokud z vás není jen hromádka součástek. To samé rohatí mutanti v lese, klauni ve městě, prostě kdykoliv na mne vyběhlo něco, co nebylo řádový poskok, občas bylo rozumnější prostě utéct. To naštěstí u těchto silnějších variant nepřátel většinou šlo. A v takovéto hře se za to opravdu nestydím.

Autoři vám nicméně i tak nabídnou u některých bossů si obtížnost lehce zmírnit. Ne, není tu žádný easy mód, nic takového, ovšem na pár místech před velkou konfrontací lze použít nad kamennou mísou s vodou úlomek hvězdy, což je věc, která vypadává z běžnějších nepřátel. Tato akce vám vyvolá ducha pomocníka. Jde o AI, které sice moc rozumu nepobralo, nicméně hodí se na odlákání pozornosti bosse, kterého pak můžete mydlit zezadu. Duch pochopitelně nevydrží celý souboj, záleží na tom, jak silně se na něj boss zaměří, nicméně často mi to stačilo k tomu, abych bez větší úhony vydržel danému neřádovi srazit třeba třetinu až polovinu životů.

Na to všechno herní utrpení se ovšem moc hezky dívá. Grafická stránka je velice pěkná, od temných uliček města až po katedrály s ohromnými okny a barevným mozaikovým sklem. Viděl jsem z mostů celé scenérie tohoto divně apokalyptického pohádkového světa, prošel jsem bažinou plnou zmutované havěti, továrnou plnou výparů a hořících pecí, nákupním domem prorostlým hnilobou. Vzhledem k tomu, že se s herním prostředím seznamujete pořád dokola, autoři rozhodně nešetřili detaily a vlastně je pořád co objevovat.

Hrál jsem na PlayStationu 5, kde Lies of P vypadá skvěle, hýbe se ještě lépe a nezaznamenal jsem ani jedno zaškubnutí nebo pád. Je vidět, že si autoři dali s optimalizací práci, což se nyní obzvláště cení. Zároveň jsem vyzkoušel rychle po vydání i PC verzi v rámci Xbox Game Pass, kde se hra s maximálními detaily a na DLSS Quality s grafickou kartou RTX 3070 Ti hýbe v rozlišení 1440p na 120 FPS i víc. Zaznamenal jsem však nicméně pár menších kolizí textur při animacích.

Lies of P bude zřejmě jeden z mých herních zážitků roku. Samozřejmě jednak z důvodu, jak jsem měl chuť házet gamepadem, ale také proto, že to všechno byla vlastně hodně stylová a zábavná mučírna. Hře by prospělo možná ještě trochu více důrazu na příběh (hlavně v úvodu hry) a také vyladit možnost vylepšovat si mechanické srdce nějakým dostupnějším materiálem, ale jinak je to prostě soulsovka jako vyšitá. Pro fanoušky žánru tedy ideální.