RECENZE: Kdyby měl Duke Nukem sestru, vypadala by jako Ion Fury

Ion Fury je Duke Nukem v sukních. Retro střílečka pod patronátem 3D Realms vám chce mermomocí dokázat, že hlavní hrdina nemusí mít penis, aby byl badass.

Jelikož 3D Realms ztratili práva na svého milovaného Duke Nukema, vytvořili si alespoň jeho variantu s vaginou. Protože přesně tak Ion Fury (původně představená jako Ion Maiden, viz náš článek) na první pohled působí. Že si dnes taková old school střílečka, postavená na legendárním Build Engine, může najít své publikum, o to se nebojím, dá se však srovnat se svým osvaleným blonďatým bráchou?

Ion Fury (PC)

K Ion Fury jsem přistupoval trochu s odstupem. Přeci jen, těch vzpomínek na Duke Nukema je tolik. Nemluvím jen o jeho nejslavnějším třetím dobrodružství, ale i o skvělém druhém dílu. Zcela upřímně přiznávám, že i vysmívaný Forever (naše recenze) mě náramně bavil, ale to spíš kvůli spoustě vtipných narážek než samotné hratelnosti. 

Stačilo však pustit Ion Fury a ovál mě vítr starých časů. Časů, kdy se na monitoru hrdě blyštilo logo Apogee, kdy slovo kontroverze hry ještě ani neznaly a kdy se vývojáři nebáli notně přitlačit na pilu. Na této vlně jsem se rád nechal unést. Úsměv na tváři mi vykouzlil už samotný úvod hry, kde najdete hrací automaty s těmi největšími peckami od Apogee jako třeba Monster Bash či Bio Menace. Škoda, že si je nejde i zahrát.

S takto nabuzeným nostalgickým pocitem jsem byl natěšený, co všechno za překvapení si autoři připravili.

Přemýšlím, zda má smysl u FPS inspirované starými dobami řešit zápletku. Ruku na srdce, příběh byl v dřevních dobách FPS sprosté slovo. 

Hlavní hrdinka, policajtka Shelly „Bombshell“ Harrisonová se naštvala, protože jí ve městě dělají kriminálníci bordel. Nemůže už ani v klidu popít v baru, do kterého si tak ráda chodí odfrknout od namáhavé práce, a to ji naštve tak, že odchází od nedopitého drinku nakopat spoustu biomechanických zadků. 

Pokud vám to stačí ke štěstí, pak je vše v naprostém pořádku. Víc toho ani k frenetickému běsnění, které se na obrazovce brzo strhne, stejně nepotřebujete. Nemusíte si tak lámat hlavu, kdo že je ten plešoun na obrazovce, který vás z nějakého důvodu zná a jde vám po krku.

Samotnou Shelly přitom nevidíme na obrazovkách počítačů poprvé, objevila se už ve střílečce Bombshell z roku 2016. Ta však žádnou díru do světa neudělala.

Ion Fury (PC)

Úvod Ion Fury nalákal na nostalgickou jízdu, která připomene srdcové záležitosti a obsahuje reference na staré klasiky a easter eggy. Motivuje to k tomu, aby hráč chtěl každý level projít křížem krážem a objevil všechna tajemství. Bohužel Ion Fury v tomto ohledu, k velké škodě všech pamětníků, zaostává za klasikami 90. let. Je velká škoda, že autoři neupustili uzdu představivosti a nezaplnili hru množstvím zdánlivých zbytečností, jako tomu bylo i v jinak proklínaném Duke Nukem: Forever.

Hlavní hrdinka se prostě Dukovi nemůže rovnat. Tam, kde blonďatý macho exceloval svým svérázným humorem a humpoláckým charisma, Bombshell jen stěží kucká a souká jednu nezáživnou hlášku za druhou.  Největší odvaz je, když vás hra při dlouhém pádu vyzve, ať si pořádně zařvete, než se rozprsknete o podlahu. A to je trochu málo.

Jinak změna perspektivy hrdince náramně prospěla a Ion Fury je ve všech ohledech lepší než první díl. Když pomineme nedostatek humoru, jde o devadesátky v plné polní. Hasičáky zase explodují, s hlavami můžete hrát fotbal, krev teče proudem, mluva je drsnější než smirkový papír a nepřátelé krvežízniví.  Po mapách budete lítat jako splašení, a pokud se dostanete do správného tempa, stane se ze hry uhrančivý tanec smrti, který jen tak nebudete chtít ukončit. Jen ten sex je upozaděn, strip bar, kde byste mohli cpát peníze tanečnicím, tu opravdu nehledejte. 

Žhavé výstřely

FPS ze staré školy je o pořádných bouchačkách. Stejně jako vše ostatní je i arzenál oproti Dukovi poněkud usedlý. Žádnou alternativu za mrazítko ani zmenšovátko tu k velké smůle nenajdete, Bombshell má v oblibě konvenčnější zbraně. Pistole, brokovnice, samopaly nebo kuše, to je hlavní výbava drsné policajtky. Když má potřebu si to s někým vyříkat ručně, poslouží jí elektrický obušek – autoři namapovali tlačítko Q pro rychlé přehození na útok zblízka, což usnadní spoustu věcí. Jistou útěchou k chudému arzenálu jsou alespoň alternativní režimy střelby. 

Ion Fury (PC)

Originální je například sekundární režim u koltu - v něm můžete své cíle „otagovat“, poté je Bombshell všechny automaticky rozstřílí na hadry. Velmi efektní podívaná. Brokovnice se v alternativním módu přepne na granátomet a kuše naráz vypálí několik salv. Stále mi však přijde, že k ujeté hře patří i ujeté zbraně a ty tu nenajdeme. Ion Fury se drží zkrátka a to je prostě špatně. Stejnou výtkou je i fádnost nepřátel. Až na geniálně technicky vyřešenou „stonožku“ jde o zcela neoriginální šeď anonymních robotů a biomechanoidů. Rozliční kovoví pavouci, nezajímaví humanoidé a vysoce otravní létající nepřátelé patří spíše k nudnému průměru. Ani boss fighty nejsou příliš uspokojující, zato jsou někdy frustrující.

Nechci hru zbytečně shazovat, co se týká hratelnosti, je na velmi dobré úrovni a za level design si dokonce zaslouží pochvalu. Vývojáři z Voidpoint šli do sebe a co zvládli udělat s letitým Build Enginem, je dechberoucí. Každá mise má svůj osobitý rukopis. Podíváme se do rozlehlého města, navštívíme stoky, které nesmí chybět v žádné FPS, ale i do metra a vědeckých laboratoří. 

Ion Fury (PC)

Na své si přijdou milovníci klasického level designu, ale i ti, kteří mají rádi vertikální úrovně. Dokonce dojde i na pár environmentálních hádanek, abyste u toho bezuzdného šíření zkázy také trochu zapojili mozek. I když jsou úrovně hodně spletité, ztratíte se jen málokdy, autoři vás nenápadně skrze chytře navržený design vedou až k cíli. A jako příjemný doplněk jsou v každé úrovni desítky tajných místností s bonusy, brněním, životy nebo municí.

Build a to ostatní

O grafice moc není co říci, pokud znáte hry na ní postavené: Duke Nukem, Shadow Warrior, Blood atd.,tak víte, do čeho jdete. Ion Fury je první komerční hrou na Buildu  po 19 letech, od výše zmíněných klasik engine ušel velký kus cesty. Například podporuje voxely a rozhlížení myší. Hra zvládá rozlišení až 4K, což všechnu tu retro parádu ještě o něco opepří. Dabing je také dobrý, milým bonusem je fakt, že hlavního záporáka namluvil Jon St. John, sám Atomový vévoda osobně.

Za zmínku rozhodně stojí i soundtrack. Každý level má vlastní hudbu a ve většině případů je to pořádný nářez. O hře Hotline Miami se říká, že je hudební. Nejlépe se hraje, pokud hrajete v rytmu její hudby a „trefujete“ se do beatů. O Ion Fury si troufám říct totéž. Naladíte se na správnou notu, vytasíte zbraně a rozpoutáte peklo za zvuků řízné elektroniky. Plynulost a ladnost akce trochu narušuje zasekávání o předměty. Kolizní box se zdá být špatně nastaven, a tak něco hrdinka stoicky ignoruje a o něco se krutě zasekne. A když už je řeč o zásecích, tak některé boss fighty působí zabugovaným dojmem a dohrát je je spíš o velké trpělivosti.

Vévoda zůstane vévodou

Ta holka se snaží, ne že ne. Má ale smůlu, narodila se do slavné rodiny. Její brácha je starší a ve všem lepší. Ion Fury se po něm pokouší opičit, ale stejně bude vždy jen jeho malá ségra. Nemá na to být novou ikonou a dnešní doba by jí to ani neumožnila. Zas tak to však nevadí. 

Je skvělé, že hry jako Ion Fury vznikají, protože stále bude existovat segment hráčů, kterým obhroublá filosofie i estetika devadesátek chybí. Ion Fury je krásným reliktem těch dob, ale, a to je největší chyba, nijak z toho faktu netěží. Jako kvalitní retro FPS obstojí na výbornou, ale pokud v ní hledáte něco víc, což asi budete, tak naleznete jen pusto a prázdno.